Parrainage d'enfants africains

Přílet do Conakry, červenec 2015

Reportáž z pobytu české koordinátorky Terezy Hankeové v Guineji, kde monitoruje průběh Projektu adopce afrických dětí na dálku

Reportáže i s více fotografiemi najdete i na našem FB profilu: https://www.facebook.com/procontact.cz

Drazí rodiče a příznivci organizace pro-Contact, zdravím vás z Conakry!

Přiletěla jsem v úterý navečer, let byl příjemný a letiště ve Freetown, kde jsme přes hodinu čekali na další cestující, má krásné palmy. Ale teď k věci …

Conakry cestovatele překvapí a pohltí ihned. Letiště Gbissea je fungl nové/moderní, ale nese africké prvky. Na uvítání chtěl například celník rovnou zapojit své děti do projektu  Výdej zavazadel byl přes veškeré mé cestovatelské zkušenosti opravdový zážitek: pás byl tak plný kufrů, že se v zatáčkách tvořily fronty a zavazadla padala na zem. Tento chaos dokreslovali vynervovaní cestující, kteří si v Paříži nechali kufry zabalit do červeného plastu. Snahy ochránit své zavazadlo totiž vedly k tomu, že byly téměř všechny kufry červené…. Cestující se tak bez otálení hádali, překřikovali, postrkovali, ženy, muži, senioři… V tuto chvíli jsem si v duchu mnula ruce, že v Praze balí kufry do zelena!

Guinejští koordinátoři mne přivítali s milým pozdravem „Tereza, bienvenue en Guinée“. Pak se mne tedy stejně ptali, jak se vlastně jmenuji, ale hlavně, že byla sranda. Cesta domů trvala asi hodinu, projeli jsme plno čtvrtí, což byla skvělá první poznávačka města! Pro Afroznalce či Afrofily klasika, pro nováčky sci-fi: představte si silnici plnou starých aut vyřazených z evropského vozoparku (ještě jsou na nich původní národní značky), silnice je silné slovo, neb se přelévá i na krajnice, kde už je jen nekonečná červená hlína (v deštivém období rozumějte červené bahno), dopravní provoz se řídí jediným pravidlem „jeď a panuj a hlavně hodně trub“, což vede k absolutnímu chaosu, do kterého se míchá i do protisměru všudypřítomný lid, autobusy, motorkáři, kamiony, obchodníci, zvířata atd. Člověk má pocit, že se to popojíždění, troubení či túrování nikdy nezastaví. Třešnička na dortu jsou přemnožené betonové zpomalovače (byť se jede krokem), na kterých každé přeplněné auto odře spodek.

Doma je fajn, jsme tu celkem tři spolubydlící: hlavní koordinátor Simon, jeho bratr doktor Christian a já. Dveře bytu se však nezavřou a průměrně se v obývacím pokoji kolem televize sejde tak deset bratrů, tzn. v našem slovníku známých. Koukáme spolu na guinejské zprávy, jihoamerickou fotbalovou ligu, americký kickbox, francouzské komedie a další celosvětové trháky. Také spolu jíme, i když to spíš působí jako zápasení o jídlo. Přinese se velký talíř s jídlem, do něho se zapíchnou polévkové lžíce, postaví se to doprostřed místnosti na zem (v lepším případě na židli) a pak zazní imaginární „start“ a všichni přítomní se na to vrhnou. Pokud jíte pomalu, jako já, máte smůlu (a soucítíte tak s muslimy, kteří zrovna drží Ramadán).

Druhý den v Conakry už úspěšně zapouštím kořeny, učím se slovíčka v jazyce Kissi, ochutnávám úplně všechno (překvapující je, že buď je jídlo nečekané sladké, nebo velmi pálivé), zkouším i 12procentní pivo, zažívám první bouřky (mega bouřky), první výpadky elektřiny (kdy se úplně zastaví život a všichni jdou spát), smlouvání na trhu, komáři, vedro, pot, prach a tak  Nejpřínosnější však je, že jsou místní velmi otevření a povídáme si o všech aspektech jejich života. O tom však více v příštím reportu!

5.7.2015