Parrainage d'enfants africains

NEOČEKÁVANÝ ZLOM – NÁMLUVY V AUTOSERVISU

V autoservisu došlo nakonec k něčemu mnohem zajímavějšímu než opravě starého mercedesu -  jeden z guinejských koordinátorů se stihl seznámit se svou nastávající manželkou.

Přijeli jsme do servisu, což byl plácek u hlavní silnice. Za chvilku kolem auta stálo 6 lidí a něco probírali, za 5 minut bylo dole kolo a za dalších 5 minut nebyl nikde nikdo, protože šli shánět někam tlumič ke starému mercedesu...

Protože bylo na slunci opravdu snad 40 stupňů a nedalo se tam vůbec vydržet, hledal jsem někde stinné místo u jednoho z četných místních obchodů, co jsou ve městech podél hlavní silnice jeden vedle druhého, kde bych zadek složil a v ideálním případě si tam zakoupil místní mírně vychlazený džus (čti Coca Colu). Když jsem se za tímto cílem vydal do výhně, zmerčil jsem, že Simon s Dourou sedí u jedné boudy, kde se prodávaly díly na telefony, a Simon si tam kupuje kredit na dobití. Doplazil jsem se za nima, usedl na lavičku do stínu, když se Doura najednou zvedl a odešel k hlavní cestě, kam zrovna přijela motorka-taxík a přivezla nějakou mladou holku. Doura s ní prohodil pár slov, ukázal k nám k lavičce a odešel zpátky k autu, kam se vrátili opraváři s tlumičem v ruce a začali licitovat ceny. V tu chvíli jsem si děkoval, že jsem Douru vzal do Kissidougou s náma, protože pochází původně z Mamou, zná perfektně místní jazyk Peul (psáno taky někdy Peulh) a rázně s nima tudíž vyšéfoval místní cenu (tu původní kvůli přítomnosti bílého muže ve voze samozřejmě poněkud nadsadili.)

Mezitím přišla ona dívka z motorky k nám a Simon se na ni dívá a říká: "Tak to jsi ty? Ty jsi ale pěkná! Pojď nás pozdravit!" Já, zvyklý už na ledacos, jsem to jen pasivně pozoroval a přemýšlel, jestli se v tom horku mám pokoušet vytvářet nějakou francouzskou větu nebo to nechat pro tentokrát být, ale po chvilce jejich rozhovoru mi to přeci jen nedalo a ptám se, jestli ji zná a kdo to je. A Simon na to - jako by se nechumelilo (skutečně se moc nechumelilo) - že je to Dourova nastávající, respektive holka, kterou Dourovi vybrala jeho máma, aby se s ní brzy oženil.

Protože si tu hoši ze mě dělají 90% času švandu (zbylých 10% se jim snažím něco autoritativně vnutit, u čehož si přestanou dělat švandu jen když zvýším hlas), tak jsem řekl "jasně" a radši tupě zíral na svoji Coca Colu. Ze Simona ale zářilo obrovské nadšení až extáze a neustále jí opakoval, jak je pěkná, a jak se Doura bude mít dobře a ať se s ním a s náma jde vyfotit. Když jsem z posledních sil poznamenal, že mu to stejně nevěřím, přišel Doura. Koukám na něj a ptám se teda ještě jeho, kdo to je. Doura je nicméně typ muže, co rozhodně není zvyklý - natož ochotný - sdílet jakékoli své emoce natož jiné vnitřní stavy (nedej Bože k tomu ještě své), takže mě ignoroval, sedl si za náma, ale vůbec se s ní nebavil. Začal jsem teda na toto téma taky vtipkovat, až se ukázalo, že je to fakt pravda.

Tady totiž, čímž se dostávám zpět k tématu lásky a manželství v Guineji, které mě tu provází celý pobyt a o kterém už mám materiál na pár dalších příspěvků, většině chlapců a dívek vybírají životní partnery rodiče. Několikrát jsme tu o tom už diskutovali a ačkoli se to zdá v poslední době jako počínající anachronismus, pořád se to tu reálně děje. K tomu, je-li vám v Guineji přes třicet a nemáte ještě manželku nebo manžela (což Doura splňuje), jste na společenském žebříčku poněkud dole. Problémem ovšem není, jako u nás, najít toho pravého či tu pravou, ale peníze. Pokud se chcete jako muž ženit, musíte mít dost peněz na to, abyste mohl zaopatřit po svatbě manželku (a předpokládaný hojný počet dětí), tj. na dům a živobytí, což tu obecně předpokládá, že musíte mít práci. Počítá se to tu samozřejmě různě, podle etnika, kam patříte, někdo to počítá v penězích, někdo v kravách a jiných materiálních statcích. Každopádně, pokud někdo ženatý či vdaná není, často (hlavně teda u mužů) je to proto, že na manželství finančně nemá. (Jiný případ je Simon, který na otázku, proč není ženatý, odpovídá, že ještě není připravený...)

Dourova matka se nicméně rozhodla, že finance-nefinance nastal čas, a po dohodě s jeho budoucí tchyní a tchánem se rodiny dohodli, že si vezme její dceru, mladou 19letou studentku biologie z Mamou. V prosinci měl jet domů, kde se s ní měl poprvé potkat (prý ji jednou viděl před 12 lety, když jí bylo 7). Máma mu ale na ni dala i telefonní číslo a protože byl Doura zvědavý, tak ve chvíli, kdy náš řidič otočil kousek za Mamou auto zpět, nelenil a dotyčné dívčině zavolal, aby se přijela seznámit na rozpálený plácek u místního autoservisu.

Shakespearovské rozměry jejich první setkání tedy nemělo, Doura ji zjevně nejdřív direktivně poslal si sednout k nám na lavičku, pak se s ní vůbec nebavil (ona s ním taky ne, spíš s náma), ale ani jednomu to nevadilo, ona se usmívala a na otázku, jestli mě pozve na svatbu, usměvavě kývala. Do toho pořád poskakoval Simon, že je moc krásná a že gratuluje Dourově mámě, jak mu dobře vybrala a že je mám všechny vyfotit. Řekl jsem pak Simonovi, že půjdeme pryč, aby si teda spolu mohli aspoň popovídat, když takhle narychlo a na chvilku přijela (navíc ze školy, vzala si moto-taxi a odešla z přednášky), což jsme udělali, ale i při tajném pozorování to vypadalo, že vedle sebe jen sedí na lavičce a Doura - jako obvykle - něco ťuká do svého telefonu.

Pak dívčina přišla ještě chvilku postávat k našemu v dané chvíli již zase optimističtěji vypadajícímu autu, protože Doura jako boss šel opravářům zaplatit, nato se chvilku ještě bavili a ona pak bez sebemenšího náznaku jakéhokoli "vřelejšího" rozloučení nasedla zase na mototaxi a Doura zavelel, že odjíždíme, protože jsme tady kvůli práci a ne pro nicnedělání. (...pokračování příště...)