Ce texte n'est pas traduit en français.
Reportáž z pobytu českého koordinátora Tomáše Pivody v Guineji, kde monitoruje průběh Projektu adopce afrických dětí na dálku
Zdravím ze 600km vzdáleného Kissidougou (od hlavního města Conakry), jednoho z center regionu tzv. Zalesněné Guiney, kam jsme vyrazili s koordinátory Simonem a Dourou, abychom tu ve spolupráci s místním koordinátorem Damasem vyfotili asi 240 dětí, předali jim dárky a převzali od nich pro rodiče dopisy, obrázky, vysvědčení a pro naše účetnictví účty za lékařské konzultace za poslední pololetí.
Naše cesta byla tentokrát po společné konzultaci zorganizována Simonem. Byla ještě varianta jet běžným tzv. dálkovým taxíkem (dodávka s 3 řadami sedaček, v každé minimálně 4 lidi - jinak taxík nevyjíždí a čeká na pasažéry, na střeše přivázaný náklad, po stranách visící slepice), ale museli jsme se rozhodnout narychlo a Simonova varianta pro nás byla v danou chvíli nejlogičtější a nejpoužitelnější. Spočívala, stručně řečeno, v tom, že Simonův kamarád má kamaráda, který sežene auto i s řidičem, který občas jezdí na dálkové cesty s otcem toho kamaráda. Řekl jsem dobře, domluvili jsme přibližnou cenu a den před odjezdem jsme se u nás v kanceláři sešli i s dotyčným, na první pohled trochu apatickým řidičem. Předpokladem k této variantě bylo, že pojedeme vozem, který nás bude schopen dopravit až na místo určení, protože jak říkají místní, silnice do Kissidougou, obzvlášť úsek mezi Mamou a Faranou, "n'est pas bon". Jsou tam šílené díry, občas bahnité propadliny, prostě pro normální auto to není, jedině pro velké džípy, jak se říká hezky česky. Na ty ale nemáme prostředky, takže jsme vyrazili starým mercedesem.
Druhým předpokladem této varianty bylo, že auto projde kontrolou v "servisu" u nějakého automechanika. Nakonec jsme kvůli tomu vlastně tuto variantu i zvolili, protože když jsem po rozhodování řekl Simonovi, že pojedeme "taxíkem", tak mi odvětil, že ale ten kamarád už dal auto do servisu a že se tam musí několik věcí vyměnit a že už to musíme zaplatit a že už se s tím počítá...takže nic nenaděláte. Ještě jsem se na naší schůzce s trochu apatickým řidičem důrazně zeptal, jestli řidič i auto mají v pořádku všechny papíry, protože na cestě do vnitrozemí vás neustále zastavují u tzv. checkpointů vojáci a policajti, co se tváří důležitě a oficiálně provádějí "kontrolu" dokladů od auta. My k tomuto účelu vozíme tzv. "Ordre de mission", což je papír, kde je v hlavičce vyobrazena guinejská vlajka, pak naše logo a název, popis a cíl naší cesty, jména pasažérů, řidiče, poznávací značka auta, kulaté razítko, podpis naší místní šéfky a podpis bílého koordinátora, který misi vede. Tento papír, který si může kdokoli jednoduše vytvořit ve wordu, není žádný oficiální formulář, ale u většiny vojáků a policistů plní očekávanou funkci, takže je pro podobný pracovní výlet poněkud nepostradatelný, pokud nechcete na každém stanovišti platit. Takhle se podívají na papír, předají ho nadřízenému, ten ho předá zpět jim, oni nám, a jede se. Teda v ideálním případě...o tom však později.
Teď popořadě. Domluvili jsme se, že vyrazíme z Conakry v úterý v pět hodin ráno. Řidič dostal od kluků nabídku, že může přespat u nás v kanclu, jestli chce, abychom vyrazili včas. To ale s odkazem na manželku odmítl (manželky tu jsou dosti háklivé na to, když jejich muži spí v noci jinde než doma), že ale přijede na pátou. V kanceláři s Dourou nakonec teda přespal jen Simon, já si dokonce večer vytvořil na cestu avokádový sendvič (bageta naplněná avokádem, dál mé kuchařské schopnosti, natož v Guineji, bohužel nesahají...), a v pět hodin jsme byli všichni nastoupeni v ještě potemnělé hlavní hale naší knihovny-kanceláře, koukali jsme z balkónu na nádherné africké noční nebe...ovšem řidič nikde. Simona to ze začátku moc nevzrušovalo, ale asi za 20 minut mu nakonec zavolal. Dostal odpověď, že už je na cestě. Čekali jsme dalších dvacet minut, na což Simon prohlásil, že to je hrozné přijet o čtvrt hodiny později, když jsme řekli v pět, na což jsme zjistili, že Simonovi jde o půl hodiny později čas na mobilu, takže netuší, že řidič už má zpoždění 45 minut. V Africe (a možná vlastně vůbec) se ale příliš nevyplácí se rozčilovat. Rozčílíte se, kde je řidič, že tu měl už být, že jsme mu to řekli a domluvili se tak, že to všechno platíme...Oni se na vás dívají, nic neříkají a po chvilce řeknou: "on přijede". Takže si zase sednete a čekáte.
A přijel. Nakonec před šestou, naložili jsme pytle s obálkama pro děti, můj vak, minivaky mých spolucestujících a vyrazili jsme. Za 5 minut jsme zastavili u Simona, že tam musíme nechat klíč. (Úplně jsem nepochopil, proč teda spal u nás v kanceláři s Dourou na jedné matraci...) U Simona začal řidič opravovat kufr, protože se začal otvírat. Nakonec ho nějak přibouchl a o hodinu a čtvrt později jsme slavnostně nakonec vyrazili z hlavního města. Sedl jsem si dopředu, protože jenom tam bylo opěrátko na hlavu a celkem v pohodě jsme projeli probouzejícím se svítajícím Conakry, kde se jinak stojí hodiny v zácpě. Nejbližší velké město na trase je Mamou, kam se dojede asi za 4,5 hodiny a kam vede víceméně slušná cesta, takže o podlahu narážíte jen místy, občas se sice změní v polňačku, ale jen na miniúsek a pak je zas asfalt. Na cestě nás několikrát zastavili vojáci a chtěli kontrolovat, ale náš zázračný papír způsobil, že se závora z provazu sesunula za chvíli k zemi a my mohli pokračovat dál.
Asi v polovině cesty do Mamou je vesnice/město Lindsay, kde se obvykle zastavuje na jídlo. Už jsme tu jedli minule, takže jsme přistavili auto u místního řeznictví (děti s flákotou masa v kolečku u cesty, z uctivé vzdálenosti pozorované supy) a zapadli do místní oblíbené restaurační jídelny, kde Doura objednal pro čtyři mísu rýže s omáčkou. (Minule měli myslím v nabídce to samé...). Po jídle jsme koupili u prodavačů nalepených na okýnko auta banány a když jsme pak po dalších - v tom vedru trochu úmorných - dvou hodinách opouštěli Mamou a zastavili u cesty na čůrací přestávku, začal řidič nedůvěřivě zkoušet pérování předního levého kola, načež mezi sebou začali všichni vzrušeně debatovat v jazyce Peulh, nasedli jsme a otočili se zpátky do Mamou, odkud jsme byli asi 5 minut jízdy. Chvilku jsem čekal a pak zdvořile požádal, jestli mi může někdo přetlumočit pronesené sdělení a proč se vracíme. Simon se tvářil mírně sklesle a Doura mi řekl, že je nějaký problém s levým předním kolem a jedem do servisu, aby se na to podívali a opravili to. Že bychom teoreticky mohli pokračovat, ale cesta z Mamou do Farany je úplně strašná, tam se musí jet průměrně tak 40 km/h (a má přes 200km), takže bychom tam taky mohli někde zůstat viset "v zapadákově", jak dodal, což jsem jako řešení kvitoval s povděkem. A tak jsme projeli zpět vojenskou kontrolou, kde nás před chvilkou stavili, za chvíli zabočili do "autoservisu" a vystoupili do 40stupňové výhně...(pokračovaní příště, moc tu nejde proud a mám vybito).
