Parrainage d'enfants africains

(Před)svatební rej

Ce texte n'est pas traduit en français.

Reportáž z pobytu českého koordinátora Tomáše Pivody v Guineji

Necelý měsíc bude nyní Tomáš v západoafrické Guineji, kde díky českým dárcům chodí do školy přes tisíc dětí, monitorovat průběh Projektu adopce afrických dětí na dálku.

25.11. Jó, když jsme ještě neměli balíky s dárkama pro děti z letiště, to jsem se ještě mohl chodit veselit na svatbu...(už několik dní je máme, takže přes den teď fotím jako divý děti pro rodiče na web, večer padám únavou pod moskytiéru a ráno už v sedm buší na dveře můj oblíbený koordinátor Doura - který sám vstává v pět na modlitbu z mešity - a pokřikuje na mě, jestli nejsem "malade", že nevstávám, tak na něj vždycky přes dveře zařvu, že je ještě noc, a on odchází s typickým "Eeeeeh!" a do toho mumlá "Sem jsi přijel pracovat, ne spát!").

Takže...jó, to když jsme ještě neměli balíky, to jsem ještě mohl v pátek odpoledne vyrazit s Cathy na předsvatební tance (a v neděli po obligátní bohoslužbě s chlapci koordinátory i na svatební oslavu!). Obě akce proběhly na stejném místě - na předměstí, uprostřed jedné vedlejší prašné ulice, asi půl hodiny autem od naší kanceláře. Protože byly na ulici (která tu mezi domy vypadá obvykle trochu jako vyschlý potok - hrbolatá, kamenitá, bahnitá, písčitá...), znamenalo to, že se akce účastní celé sousedství. Samotný dojezd do těchto zapadlejších ulic je zážitek, protože když odbočíte z vyasfaltované hlavní, začnete se s autem houpat a neustále při jízdě zespoda dřete o různé hrboly a kameny, což vydává poněkud děsivé zvuky (Guinejci to nicméně moc neřeší a vjíždějí s nízkýma autama běžně do krkonošských terénů, kam bych nevjel ani s 4x4). Když jsme vystoupili a obklopilo nás hned 30 dětí, které vykřikovaly "foté, foté, foté" (místní hanlivá nadávka pro bílého, kterou tu už mezitím nikdo moc za hanlivou nepovažuje, třeba mě nazývá foté i Cathyina kuchařka Fanta...), ihned jsme uslyšeli reprodukovaný zvuk "zpěvu". Hned za rohem byly podél zdí rozesazené ženy v typických barevných guinejských šatech a všude pobíhaly desítky dětí od slavnostně vyšňořených po totálně...jak to říct slušně...zaprasené. Hlavní program obstarávalo několik žen-zpěvaček s jedním mikrofonem, napojeným do mobilního, hodně výkonného reproduktoru, které doprovázela (na předsvatebním tančení akustická, na samotném svatebním veselí dokonce elektrifikovaná) kapela. Ženy, které se u mikrofonu střídaly, do něj nepřetržitě něco deklamovaly v jazyce, jenž není součástí mé osobní jazykové kombinace. Občas to znělo jako zpěv, občas jako rap, občas jako slam, místy jako hlášení vesnického rozhlasu. Do toho se spolu s kapelou všichni pohupali do rytmu, který kapela velice zdatně a ochotně udržovala, protože součástí celé procedury byla taky plechová mísa, jež neustále rotovala pulzujícím davem, a do níž bylo povinností členů tohoto davu pravidelně vhazovat bankovky. V některých intenzivnějších momentech občas některou ze žen (středního věku a výše...) chytl rapl, načež vběhla na pomyslný prašný taneční parket a začala pogovat tak, jak ani autor těchto řádků za mladých let nepogoval na svého času hojně navštěvovaných koncertech post-punkových kapel. Ostatně aspoň malou ukázku se pokusím v nejbližších dnech uploadovat v podobě videa (spolu s pár fotkama).

Když jsme přišli, neměli jsme si kam sednout, Cathy však někam zavelela, a za chvíli se pro fotého a Cathy a řidiče přinesly tři plastové židle, které sice dvě jiné ženy Cathy se vzrušeně zvýšeným hlasem chtěly vyrvat z ruky, ale to ona se zas jen tak nedá, takže jsme za chvilku seděli a sledovali dění. Za tři minuty už kolem nás bylo plno a my pozorovali, jak se v různě dlouhých intervalech zvedají ženy z různých koutů našeho velkého společenského kroužku a vcházejí, resp. některé doslova vlítají (zásobeny dostatečným počtem bankovek) na taneční scénu. Podivil jsem se, že jsem nikde neviděl žádného muže, tak mi Cathy oznámila, že tato předsvatební akce je určena pro ženy, což jsem radši už dál nekomentoval a radši se zeptal, jestli bude taky tančit. Lakonicky odvětila, že ona tančit neumí, ale pohotově dodala, že doufá, že budu tančit já...Ani jsem se nemusel moc rozhlížet na kolemsedící a stojící publikum, abych jí na tuto otázku odpověděl jen skromným a stydlivým úsměvem...(pokračování příště).

 

Langue de page

Parrainé tout à l'heure: 798

A parrainer: 14

Connexion

Nom d'utilisateur:
Mot de passe:
S'enregistrer
Mot de passe oublié

Ecrivez-nous

Votre e-mail: