Ce texte n'est pas traduit en français.
Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY BÁRY ŠTORKOVÉ Z CESTY DO GUINEJI V LISTOPADU 2012
Den dvacátý první, úterý, vnitrozemí, město Kissidougou
Doufala jsem, že dnes už bude hotovo a budeme moci odjet zase zpátky do Conakry, kde se aspoň něco děje. Ovšem nikoli. I kdyby bylo nakrásně všechno hotové, nikam bychom nemohli, a to z toho důvodu, že prostě pořád nemáme benzín. Benzínka vyschla, takže se čeká na cisternu. A ta může přijet klidně až pozítří.
No a teď si vezměte, že mně to tu za 16 dní skončí, ale ostatní tu zůstanou a budou tímhle životem žít až do smrti. Jako na jednu stranu je ten jejich život hrozně jednoduchý – jedinou starostí je jídlo a střecha nad hlavou. Ale na stranu druhou to zas taková sranda není. Vstávačka ráno v půl šesté s prvními slunečními paprsky, ženy vymetou příbytek, vytřou podlahu a začnou vařit rýži (a teď si představte, kolik toho denně navaří, když mají třeba 10 dětí plus hladového manžela, sama jsem žasla, kolik tu toho ti chlapi zbaští). Muži až do snídaně spí. Po jídle jdou ženy prát prádlo a mýt nádobí, muž odchází do práce či neznámo kam, děti jdou do školy. Ženy pracují tak, že obdělávají půdu, prosívají rýži (nadhazováním na proutěném sítku se ve větru oddělí zrnko rýže a bordel, předtím se rýže suší kdekoli, kde svítí sluníčko – třeba na kruhovém objezdu, jak jsem viděla), starají se o ty nejmenší a zase vaří. To přichází domů jak muž, tak děti, opět se jí rýže a následně se myje nádobí. V podvečer má žena konečně volno, takže utíká na trh, případného špunta má přivázaného na zádech. Muž dělá, co je potřeba doma, nebo jde na návštěvu. Večer se celá rodina sejde u večeře a ta už se odehrává za svitu umělého osvětlení – baterek, svíček. To je fakticky konec dne. Co se dá dělat jiného, než další děti, případně si povídat. Obdivuju místní děti, jak si dokáží hrát vlastně bez ničeho. Nemají skoro žádné hračky (natož počítač, mp3, mobil a podobně), přesto pořád lítají okolo, zpívají si a dovádějí. Teď se vedle mě postavili tři děti, dvě holčičky a jeden chlapeček, normálně zasalutovaly a zazpívaly mi asi hymnu nebo co… No jako to je vážně roztomilé, ale vůbec nevím, co si s tím mám počít
No takže dneska cisterna nepřijela. Zítra tu tedy budeme muset ještě zůstat. Aspoň, že byl k večeři salát. Zítra jsem odhodlaná vypravit se na procházku, i kdybych po cestě měla vidět jen křoví.
Den dvacátý druhý, středa
Dneska jsem měla pěkně veselou noc. V půl druhé mě probral průjem a zvracení (asi majonéza, ale nerada bych to házela jen na ni, protože tady to může být vlastně cokoliv) a pak jsem nemohla ani náhodou usnout, protože pokoj kolem mě doslova žil. Jakkoli jsem v minulých dnech noční činnost hmyzu ignorovala, dneska to nešlo. Po celém pokoji bylo slyšet cvrkání, klapání, bzučení, štrachání a škvrkání několika druhů havěti, takže jsem byla doslova na mrtvici. Několikrát jsem utěsňovala moskytiéru a pro jistotu si s sebou pod ní vzala tlustou knížku, kterou bych mohla zpacifikovat nezvané návštěvníky. Jako ono to vážně není příjemné poslouchat, jak vám stále něco pobíhá kolem hlavy, rejdí ve vašich věcech a pozorovat tmavé fleky přemísťující se hned za hranicí moskytiéry nebo po ní. Řekla bych, že už jsem tu dost otrnula, ale z tohohle jsem měla málem následky. Dá se říct, že jsem nezamhouřila oko a celou noc se v duchu viděla v autě do Conakry. Pavouci jsou totiž aspoň zticha.
Teď se vrátil Benjamin z města se zprávou, že do města přijela cisterna s pohonnými hmotami. Ovšem než přečepují její obsah do nádrží benzínky, bude to nějakou dobu trvat. Ale zítra bychom snad konečně měli vyrazit zpátky do hlavního města, jak já se těším!
Jeli jsme pro benzín. Čerpací stanice byla doslova v obležení vlastníků všemožných dopravních prostředků poháněných benzínem. Čekací doba na omezené množství pohonné hmoty tak 2 až 3 hodiny.
Zabalila jsem si ještě za světla věci, protože při baterce bych něco zapomněla, nebo přehlédla přítomné šváby, které jsem z oblečení a zavazadel vyhazovala již téměř se stoickým klidem (ono je to něco jiného, když na ty mrchy vidíte). Ty si totiž s sebou přivézt zrovna neplánuji. Poslední noc v Kissidougou se k mé velké radosti blíží.
Večer jsem ještě zažila lehký šok, když jsem vstoupila do pokoje a tam spala nějaká holka. Opatrně jsem tedy přišla za Benjaminem s tím, že mám v posteli cizí osobu a nevím si s tím rady. Ten vůbec nebyl překvapen a jen pokyvoval: „Nó, dneska bude spát s tebou, protože není místo.“ To jsem měla vážně radost. Slečna vůbec nemluvila a tvářila se, jako bych tam nebyla, takže se mi usínalo fakt skvěle – pod moskytiérou na omezeném prostoru, krom švábů ještě s cizím člověkem.
