Parrainage d'enfants africains

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 22. DÍL

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY BÁRY ŠTORKOVÉ Z CESTY DO GUINEJI V LISTOPADU 2012

Den osmnáctý, sobota, vnitrozemí, město Kissidougou

Když tedy pominu noční hmyzí epizodu, až do dopoledne se nic zvláštního nedělo. Po snídani (byla manioková kaše) jsme vyrazili fotit a hned pak jsem se se Simonem vydala do „centra“. Čili zase různě stlučené budky, kde se prodávalo všechno možné i nemožné, použité (to hlavně) i nepoužité. Asi už ani nebudu zbytečně dalekosáhle popisovat, jak na mě všichni zírali a pokřikovali. To už by bylo totiž po sto padesáté a navíc – já už si zvykla.

Simon mi oznámil, že „vypije pomeranč“, což mě zajímalo, jak to chce udělat. U jedné paní si jich asi pět koupil, odhryzl vršek a normálně si ho vyždímal do pusy. Neodolala jsem a musela vyzkoušet, samozřejmě jsem se celá pokecala.

Dále jsme so šli prohlédnout nemocnici, no to jsem byla neskutečně zvědavá, co uvidím. V nemocnici (pár starých přízemních baráčků s malými okny) nás odchytila jedna sestra, která nás zavedla na dětské oddělení. Popravdě jsem nečekala, že to bude opravdu tak hrozné. Čistota? Snad dokonce sterilní prostředí? Ani náhodou. Jestli vůbec někdy slyšeli o desinfekci, mají ji patrně zamčenou v trezoru. Nostalgicky jsem si vybavila tolik nenáviděný zápach sava v českých nemocnicích, přísahám, že už si na něj nikdy stěžovat nebudu. Jedním slovem hrůza. Děti namačkané v miniaturních tmavých pokojících, staré postele, příšerné povlečení (v životě neprošlo vyvářkou), absolutně žádný pokus o hygienu. Byla jsem úplně vyřízená z toho, když nás uvedla do pokoje, kde zrovna malé holčičce dávali transfuzi. Nulová sterilita, zastaralé vybavení, nikomu navíc absolutně nevadilo, že kolem postele holčičky stojí v té mini místnůstce asi dvacet lidí, kteří zvědavě pozorují práci sestry, která nemá ani latexové rukavice.

Lepší to nebylo ani na oddělení porodnictví, kde je péče bezplatná. O gynekologii ani nemluvím, protože tady se nikdo prevencí „ženských problémů s čímkoli“ nezabývá. Jediná věc, kterou žena se svými orgány řeší, je rození dětí. Opakovalo se to samé jako na pediatrii – mrňavé pokojíky, tma a mouchy. U každé postele byli aspoň dva příbuzní, kteří se starali o nemocnou. Po prohlídce nás sestra pozvala do kanceláře, kde jsem se o fungování oddělení, nemocnice a problémech guinejského zdravotnictví dozvěděla víc.

Je tu několik zásadních problémů, které pořádnou zdravotní péči dost znemožňují. Za prvé je to nedostatek zdravotnického personálu (vzhledem k minimálním platům) a jejich nedostatečná kvalifikace. Většina sester má sotva základní školu. Lidé do nemocnice ani vlastně nechtějí, většinou se dostaví, až když už je příliš pozdě. Anebo přijít ani nemůžou, protože jsou z vesnice, kde nic jako klinika není a sami nemají peníze na cestu, natož na zaplacení hospitalizace. A hygiena… Měla jsem tu čest vidět operační sál a řeknu vám, že bych raději letěla těch osm hodin a riskovala život, než abych si ho tu nechala dobrovolně odebrat, protože s tím, co jsem viděla, by si můj organismus rozhodně neporadil. Další problém – nemocnice nemá peníze, nemůže nakoupit ani nové obvazy. Děs běs. Jímala mě hrůza a zároveň beznaděj s lítostí. Jestli je tu změna vůbec možná, musí být zásadní a celková, ono taky jak můžete čekat čistou nemocnici, když se všude po městě válí hromady odpadků prolezlé hmyzem a lidé bez problémů odhazují na zem cokoli, co nepotřebují. Choroby jako břišní tyfus, žlutá zimnice, malárie či cholera tu tak ročně zabijí tisíce lidí.

Po tomhle zážitku jsme šli navštívit Simonovu sestru. A tentokrát jsem zjistila, jak to s tím příbuzenstvím vlastně je. Oni totiž Guinejci jakoby neznají pojmy bratranec/sestřenice, synovec/neteř a podobně. Beztak spolu většinou žijí pod jednou střechou, takže to jsou prostě bratři a sestry. Adama ale byla Simonova pravá sestra, minimálně měli stejného tátu (který měl pět manželek). Uvařila nám rybu (přenechána Simonovi výměnou za kus bagety, což se setkalo z jeho strany s nadšením) a smažený banán s a šli jsme na trh.

Jak jsem již psala dříve, bydlím u křesťanské rodiny, ale většina Guinejců je muslimská. Napadlo mě tedy, že bych tu mohla velmi levně pořídit to, čemu říkáme „batman“, čili takové oblečení, z čeho vám čouhají tak akorát paty. A povedlo se, hurá! Teď můžu cestovat po muslimských zemích naprosto inkognito.

Po téhle radostné události nás čekal opět zážitek z té smutnější kategorie, a to návštěva sirotčince. Bylo mi těch dětí vážně hrozně líto, a to ti, kdo mě znají, vědí, že mateřskými city zrovna akutně netrpím. Byly tam snad nejchudší a nejšpinavější děti, které jsem doposud viděla. Tahle dítka přišla nejen o rodiče, ale kompletně o celou rodinu, není nikdo, kdo by se o ně postaral.

Po návštěvě sirotčince jsme sedli na motorky a jeli do nedaleké vesnice. Po cestě jsme míjeli rýžová pole, palmy, projížděli lesem. Ve vsi jsme zapadli do místní nálevny. Byl to normální zděný baráček se střechou z roští a s malou předsíňkou. Když jsem tam vlezla, byla uvnitř šílená tma, ale po chvíli si oko zvyklo a zpozorovala jsem pár sedátek a hlavně několik lahví s lokálně vyráběným alkoholem. Od Damase jsem dostala láhev palmového vína, nevydržela jsem až domů a ochutnala. No byl to pro mě spíš takový moštík, i když se Benjamin tvářil, jaký jsem hrozný alkoholik. Ale nebylo to špatné, ovšem našinec by na jeden večer zužitkoval lahví tak pět. Prozkoumala jsem i ono tradiční obydlí, kterému se říká „kaaz“, čili domek s kulatým půdorysem se střechou rovněž z roští, který slouží jako kuchyně, obývák, prostě všechno. Domek nemá okna, jen dveře, strop má z klacků a na něj se dá navršit úroda rýže. Vevnitř byla zase hrozná tma, vzduch zakouřený od ohniště a relativně zima. Některé bohatší rodiny mají takových domků víc a vaří jen v jednom, v ostatních spí.

Po prohlídce jsme jeli zase domů, kde byli všichni natěšení na zápas FC Barcelona a Realu Zaragoza. Sehnal se generátor a fotbal mohl začít. Před koncem ale technika vypověděla službu k velikému rozčílení přítomných fanoušků. Měli jste vidět a slyšet ten kravál, který dělali, když přestala jít elektřina. Mně to bylo vážně ukradené, fotbal mě nebaví a znuděná jsem byla už deset minut před začátkem zápasu. V obýváku mě udržel jedině salát, který se servíroval, takže jsem zůstala sedět jak přikovaná a chroupala.

Před spaním jsem opravdu hodně pečlivě asi dvacet minut utěsňovala moskytiéru a kompletně celou postel vystříkala repelentem (no ten nefunguje ani na komáry, ale pro ten pocit…). Lehla jsem si a s napětím poslouchala rejdící brouky všude kolem mě. Pak jsem si řekla, že se na to můžu vykašlat, švábi nešvábi, popřála jsem jim v duchu dobrou noc a usnula jsem. Asi si vážně zvykám.