Ce texte n'est pas traduit en français.
Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY BÁRY ŠTORKOVÉ Z CESTY DO GUINEJI V LISTOPADU 2012
Den sedmnáctý, pátek, vnitrozemí, město Kissidougou
V šest ráno mě probudilo klepání na dveře. Vyběhla jsem otevřít, tam tři vykulené děti. Nejstarší holčička mi statečně podávala ruku. K snídani se venku podávala rýže, zase z jednoho talíře s omezeným počtem lžic. Odvážně jsem se pustila do jídla.
V devět hodin jsme vyrazili do první školy. Velmi rychle jsem zjistila, že tady nejsem „Fôté“, ale „Poulou nö“, což je výraz pro bílou v jazyce Kissi. Vyfotili jsme pár dětí a pak jeli do jiné školy, která byla opravdu velká. Děti mě doslova zaplavily, pomalu mě nenechaly ani vystoupit z auta. Všechny se mě chtěly dotknout, takže je Simon musel odhánět. Během focení mě kousla nějaká potvora do stehna, takže jsem měla až do večera křeče v celé noze. Benjamin říkal, že to byla stonožka, která je lehce jedovatá, ale že mně neublíží. Prý občas zabije nemocné dítě, ale zdravého dospělého člověka ne. Doteď mám okolí kousnutí nateklé a pěkně to brní. Zlatí komáři. Ještě bych měla asi dodat, že Conakry je proti Kissidougou rozlehlá moderní metropole, takže si udělejte obrázek o tom, jak to tu asi vypadá…
V Kissidougou existuje mototaxi, tedy motorka s řidičem, které vás doveze na místo určení, vůbec motorky jsou tu jedním z nejoblíbenějších dopravních prostředků, protože cesta bývá natolik špatná, že auto na ni prostě nemůže. Všude po cestách vidíte prodávat láhve naplněné benzínem, jejichž cena je prý dosti vysoká, protože pohonné hmoty jsou v této končině vzácností.
Jinak co se dnes dělo – fotili jsme dětičky. Už po stopadesáté jsem mezi dárky od rodičů zahlédla různé vystřihovánky, ale napadlo mě, že jsem v Guineji ještě neviděla ani jediné nůžky. Začalo zase strašně pršet, takže jsme se pořád stěhovali za účelem hledání vhodného místa na fotky. Pak jsme jeli domů, kde nám Damas řekl, že v sousedním domku zemřel kluk, student, maximálně 20 let. A že by prý bylo vhodné jít kondolovat rodině. Docela jsem se lekla, protože mi přišlo hloupé cpát se někam, kam nepatřím, ale všichni mi vysvětlili, že teď jsem součástí místní komunity. A když se něco stane uvnitř společenství, jako by se to přihodilo všem, co do něj patří. Co mi tedy zbývalo. Domeček byl doslova v obležení truchlících. Rodiny mi bylo vážně líto, asi si ani neumím představit, jaká tragédie to pro ně je. Posadili jsme se venku, kde se můj doprovod pustil do diskuze se sousedem, který vysvětloval, že chlapec byl nemocný a dnes kolem 14 hodiny zemřel. Jeho táta zrovna odjel do Conakry, proto se musí s pohřbem počkat do rána. Ale déle se čekat nemůže, protože se jedná o muslimskou rodinu, a ta musí své mrtvé pohřbít do 24 hodin od smrti.
Seděla jsem venku a pozorovala lidi okolo. Všichni byli samozřejmě smutní, muži si drželi vážnou tvář, ženy plakaly. Některé vyloženě ukrutně kvílely a nově příchozí muslimky padaly na kolena do bláta a plazily se s nářkem před domem. Začalo pršet a my šli. Ovšem nedá mi to a v této souvislosti se musím zmínit ještě o něčem. Jednou mi Benjamin říkal, že jeho kamarádovi umřela pětiletá dcera na slepé střevo. Když pominu to, jak šílená a patrně i nedostupná zdravotní péče tu musí být, aby malé dítě umřelo na takovou banalitu, strašně mě udivilo, že Benja ani nehnul brvou, když mi to sděloval. Smrt je tu součástí života každé rodiny a to se týká lidí v každém věku. Třeba Catherine umřel bratr a víc než třicet let mu určitě nebylo, ukazovala mi fotky z pohřbu a říkala, že byl nemocný. Benjamin zůstal ze tří bratrů sám. Každý zde ztratil sourozence v nízkém věku. Genevieve přišla rovněž o bratra. Úmrtnost je vysoká a můžu říct, že třeba lidi starší šedesáti let vidíte opravdu jen velmi výjimečně. Holt, ne každý den musí být moje postřehy nutně veselé, přijela jsem sem na vlastní kůži co nejvěrněji zachytit každodenní realitu života, a ta je právě taková.
Teď se stmívá a není ani sedm hodin. Sedla jsem si do obýváku, kde se kolem mě shromáždila půlka rodiny. Pořád mě bolí noha po kousnutí hnusným hmyzem, takže se mi už vůbec nechce ven nechat se okusovat komáry.V půl třetí ráno mě probudilo šimrání na ruce. Velkou pozornost jsem tomu v rozespalém stavu nevěnovala, podrbala se a usnula. Když mě ale to samé šimrání probralo ještě dvakrát plus mi něco přeběhlo po noze, nadskočila jsem asi metr a čapla lucernu. Pátrala jsem po posteli a objevila brouka velikosti palce. Šváb to sice nebyl, ale ne, že by mi tenhle detail přišel zrovna v tu chvíli nějak podstatný. Až se divím, jak chladnou hlavu jsem zachovala, přestože byl hajzlík dost svižný a rozhodně se nechtěl nechat vyhnat. Lucernou jsem ho vymetla z moskytiéry a začala utěsňovat opravdu všechny škvírky. Jak se sem, sakra, dostal?
No teď už se mi tak dobře nespalo a pochybuju, že ještě někdy spát bude. Lehla jsem si a snažila se usnout. Ale pořád jsem měla intenzivní pocit, že po mě něco leze, takže jsem se zběsile vrtěla a hystericky rozsvěcela lucernu při sebemenším podezření přítomnosti havěti v posteli. Nakonec jsem si i domlouvala, abych nebyla tak měkká, že co by za to dalo tři čtvrtě Afriky, kdyby mohli spát v posteli byť značně zahmyzované. Rodina Damase je podle všeho na místní podmínky docela zámožná – mají dům, studnu, auto (které nestartuje). A přesto životní úroveň české rodiny na sociální podpoře je pořád o několik stupňů lepší než ta jejich. Nicméně zpátky k broukům – ležela jsem na posteli se snad hermeticky utěsněnou moskytiérou a do toho ticha se ozývalo škrabkání a šmejdění těch odporných tvorů všude v haraburdí nashromážděném v pokoji. Občas jsem zaslechla, jak něco přeběhlo po čele postele přímo nad mojí hlavou, to mi vážně dost cukaly nervy. Pořád jsem se snažila si vysvětlit, že mě přece jen nějaký brouk nerozhází, že jsem dospělá osoba, která ví, že mi ta potvora nemůže nic udělat. Ale stejně, představa švába na hlavě nebo dokonce v puse, to dávalo mému mozku zcela jiné impulsy.
Nakonec jsem sem tam na chvíli lehce usnula, ale sebemenší zaštrachání mě samozřejmě vždy spolehlivě vzbudilo. Přemýšlela jsem, jaké velikosti musí onen hmyz dosahovat, když dokáže dělat stejný kravál, jako třeba myš (které tu nemají, ptala jsem se, zato brouky přiznali bez okolků). V šest ráno, s prvními slunečními paprsky, jsem byla na nohou. Opatrně jsem vyklepala preventivně boty a začala se oblékat. Samozřejmě mi z oblečení vypadli tak tři vypasení švábíci, kteří hbitě zmizeli pod postelí. Než odsud odjedu, budu muset všechno důkladně probrat. Poslední suvenýr, který si chci dovézt, je právě švábí rodinka.
