Parrainage d'enfants africains

DO KISSIDOUGOU A ZPĚT - cesta českého koordinátora do vnitrozemí Guineje

Do Kissidougou jsme měli vyjet původně už v sobotu, když jsem ale druhý den po příjezdu do Guineji poprvé potkal našeho hlavního koordinátora Benjamina, řekl mi, že má problém s autem a musí ho dát do autoservisu, tudíž, že musíme jet až o několik dnů později.

Během týdne jsem pak poznal, o co jde. S Benjaminem jsme jednou jeli fotit do školy (jeho autem) a už mi přišlo podezřelé, že nepřišel sem nahoru do knihovny (jako všichni), ale zavolal mi, že je venku, ať přijdu. Přikládal jsem to nejdřív snaze o aktivní přístup a nezdržování pracovní činnosti, postupně jsem zjistil, že mu auto nestartuje, a že ho musel nechat před knihovnou nastartované, abychom odjeli a tudíž nemohl přijít. U školy jsme taky parkovali na kopci (a po focení startovali setrvačností "z kopce"), kde auto pro jistotu ještě zajistil kamenem.

V úterý večer bylo však auto opravené a mohli jsme vyjet. Benjamin ještě nechal vytisknout povolení k průjezdu vnitrozemím pro Pro-Contact Guinea, kde bylo razítko a mé jméno, že je to na kontroly, které bývají po cestě, a vojáci, když tohle vidí, tak netuší, o co jde, takže nás pustí (tato interpretace se zakládá již na mé zkušenosti po cestě).

Ve středu ráno jsme měli vyjet mezi 6-7 ráno, protože cesta je 1) strašně dlouhá (přes 600 km) a 2) strašně špatná. Vstal jsem na šestou, nasnídal se a v půl sedmé jsem byl připravený. Benjamin přijel v půl sedmé ještě s jedním příbuzným, který je prý profesionální šofér a jede do Gueckedou na pohřeb, takže pojede s námi a bude tím pádem řídit a Benjamin bude moct odpočívat.

Když Benjamin přišel nahoru, nastal problém, kde prý je Simon (asistent jiného koordinátora, který  dlouho v Kissidougou bydlel a obvykle tam s koordinátory jezdí). Řekl jsem mu, že je doma, že mi řekl, že se pro něj máme stavit. Benjamin začal špačkovat, že co to je za móresy, že jsme měli vyjet v šest a Simon nebere telefon, takže jedem bez něho. Zkoušel jsem mu taky třikrát volat, ale nebral to. Tak jsme jeli k němu, ale Benjamin celou dobu nadával, že je to nezodpovědný chlapec a že to tak je s ním vždycky. Když jsme přijeli k Simonovi, vtrhl jsem na dvorek a řekl dětem, ať zavolají Simona, ty za chvilku přišly, že už jde (přišel za deset minut, samozřejmě spal). Simon se tvářil jakoby nic, Benja mezitím pěnil v autě,  ale vše se vyřešilo po africku, za chvíli už probíhala bujará konverzace za DJského mixu Benjamina (reproduktor jsem měl přesně za uchem) - celou cestu hrál pestrý mix africké hudby od popu, přes rap, reggae až kostelní písně, vše v hlasitosti koncertního sálu, takže když se někde vypl motor, užíval jsem si ticha v podobě hučící silnice, případně města nebo vesnice.

Cesta proběhla celkem dobře, i když hlavně ke konci už byla strašně dlouhá. Nejdřív jsem byl trochu překvapen, když jsem se zeptal, jestli jsme po hodině a půl pořád ještě v Conakry a všichni udiveně přikývli, pak jsme už ale vyjeli do venkovské krajiny, která je krásně zelená, plná lesů, palem, baobabů, místních kulatých chýší a lidí, prodávajících ve vesnicích na krajnici vodu, manga, zeleninu nebo benzín a olej v pet lahvích. Ještě v Conakry jsme od dětí nakoupili z okna sušenky, taky jsem si jedny koupil, banánové, nic moc, ale při hladu dobré, hned jsem je otevřel a všem nabídnul, oni ty koupené sušenky schovali, že jsou to dárky pro Damasovy děti (náš koordinátor v Kissidougou).  Asi za hodinu a půl jsme zastavili u krajnice, kde se prodávala manga, a chlapci nakoupili asi 80 mang, které všechny vysypali dozadu do kufru mezi věci, prý taky dárek pro rodinu Damase. Dál jsme zastavili pro vodu, pro sůl (dárek), za další hodinu a půl jsme projížděli vesnicí, kde je "hlavní třída" jeden velký trh, kde stojí u kraje i dvě auta vedle sebe, chodí tu stovky lidí a nabízejí všechno možné, podél cesty jsou krámky, včetně řeznictví (visí tam půl krávy, před řeznictví přešlapují dva supi) a vývařovny.

My jsme zastavili někde skoro přímo na silnici (nedá se tu úplně rozeznat, které auto jede a které zrovna parkuje, je potřeba se různě proplétat) a Benjamin zavelel, že afričtí muži mají hlad, tak se jdeme najíst africké rýže. Tak jsem šel taky, zapadli jsme někam do temnoty vedle řeznictví, pod stříšku, kde bylo pár lavic a zjevně to vypadalo jako restaurace nebo jídelna. U vchodu seděly dvě ženy, se kterýma Benjamin něco hurónsky pronesl, pokýval hlavou a šli jsme si sednout ke stolu, pořád nic nenesli, tak Benjamin něco zařval, a přinesli velký tác s rýží a na něm omáčku a kousky masa. Dostali jsme čtyři lžíce a já začal jídlo fotit. Simon se mě otázal, jestli snad nebudu jíst, tak jsem ho ujistil o opaku, vzal lžíci, která vypadala opláchnutá vodou a pustil se do toho. Bylo to výborné. Nejspíš kráva ze sousedního řeznictví s místní hutnou rýží. Chlapci poklábosili v jiném jazyce než francouzština, takže jsem se soustředil na vybojování kusů rýže a masa na tácu, pak jsme tác vyprázdnili a Benjamin něco zařval a za chvíli přiběhla holka a půlku nám ho doplnila. Já už jsem trochu odvykl jíst, takže jsem za  chvíli už moc nemohl, zato Simon se svou oblíbenou průpovídkou "Já jím až do nápisu Made in China" vesele vyškrábal poslední zrníčko. Je docela mohutný (ale ne tlustý) a co může, to sní. Zvedli jsme se, zeptal jsem se Benjamina, kolik platím, řekl, že 10000 (cca. 1 euro), dal jsem mu to a šli jsme.

Cestou k autu jsem ještě zakoupil takové ty malé banány, co jsou strašně dobré(lepší než ty dlouhé).  Další zastávka byla až v Mamou, což je asi 300km od Conakry, je to tak v půli cesty. Tam jsme nejdřív jeli na benzín, pak se Simon rozhodl, že si musí koupit botky- tzv. ťapky, že ty jeho, co má na noze, se mu rozpadají, přičemž si je vyzul a názorně mi před nosem předvedl všechny jejich vady. Neměli ale jeho číslo, tak jsme jeli dál, nicméně jsme začali někam odbočovat a nakonec zastavili u nějakého baráku. "Tady bydlí máma šoféra" pronesl Benjamin a všichni tři vystoupili a zmizeli uvnitř. Já seděl asi ve 100 stupních v autě a přemýšlel, jak tam asi budou dlouho. Když tam byli asi 5 minut, vylezl jsem ven a začal fotit holčičku, která se poflakovala před jejich barákem a zírala na mě. Po deseti minutách jsem se rozhodl, že pojedeme, a vydal se ke dveřím, vylezla i máma, se kterou jsem se seznámil a rozhodl se dovést do konce svůj během čekání vymyšlený plán, takže jsem se jí zeptal, jestli si u nich můžu dojít na záchod. Z jejího výrazu jsem pochopil, že takový dotaz teda nečekala, ale zachovala dekorum, a dovedla mě hned k zadním dveřím na dvorek, kde mi dala do ruky konev s vodou. Při této akci na mě zíral Simon, a když viděl, jak koukám jak z jara na tu konev, tak prohlásil, že mě na záchod dovede. Cestu konzultoval s místními, bylo jich na dvorku několik, a bylo zvláštní, že mě přivedl ke dvěma záchodům, ale místní ho vždycky nasměrovali ještě dál. Na třetí už jsem mohl, tak jsem Simonovi s pohledem na tu konev s vodou nesměle zašeptal, že nejdu na velkou, Simon řekl, že to nevadím, že tady se chodí na záchod s konví. Tak jsem šel čůrat s konví a pak jsem si s ní umyl aspoň ruce. Byla-li k tomu přesně určena, nejsem si úplně jist, nicméně účel splnila. Protože jsem byl ze všeho trochu v šoku, nemohl jsem se vyčůrat hned, takže za chvíli slyším, jak Simon volá, asi jestli jsem nespadl do záchodu, zařval jsem, že "ca va" a za chvíli vylezl. Když mě Simon viděl, převzal ode mě konev a řekl, že jde taky, ale byl tam na rozdíl ode mě asi 20 sekund. Já se mezitím vydal zpět do baráku, na dvorku vařila nějaká mladá členka rodiny. Když jsem vcházel do baráku, vylezla z něj nějaká žena, kterou jsem doposud neviděl, podala mi ruku a řekla: "Upřímnou soustrast." Byl jsem z toho trochu v šoku a jediné, na co jsem se zmohl, bylo "Merci." Nejspíš si myslela, že patřím k rodině šoféra, který jel na pohřeb do Gueckedou.

Cesta z Mamou do Farany, odkud je to do Kissidougou ještě dalších 170 km, je nejhorší úsek cesty, sice tu řidič občas jel stovkou, ale většinou to skončilo prudkým brzděním a nadskokem při projetí díry. Místy tu prostě "chybí" vozovka a místo ní je jen typicky červená hliněná/písčitá půda. Je potřeba pořád zastavovat, zpomalovat, navíc jsou tu nejčastějšími auty, co potkáte, obří přetížené dlouhé náklaďáky a cisterny benzínek jako total. Nikdy dřív jsem netušil, že se takový kolos dá předjet na vlastně víceméně polní cestě, přičemž jestli je zrovna zatáčka nebo ne, to se moc neřeší. Jediné štěstí tohoto úseku je, že provoz zase není tak hustý, takže občas někoho předjedete, občas se řítí kamion proti vám, ale pak následují úseky, kdy jedete sami, což trochu snižuje pravděpodobnost, že v zatáčce, kde není vůbec vidět, a kam se řítíte 80km rychlostí, něco bude. Na cestě tam jsme při průjezdu kopcovitou krajinou, kde se cesta dost točí, na několika místech potkali převržené kamiony, v posledním úseku mezi Faranou a Kissidougou, který jsme jeli už za tmy, pak v jedné vesnici uprostřed silnice ležel na boku žlutý autobus (starý americký), co převáží lidi z vnitrozemí do měst, včetně Conakry, všude kolem rozházené věci. Všichni ho klidně objíždějí, nikdo se moc nevzrušuje. Když se setmělo za Faranou, odkud je cesta do Kissidougou kupodivu docela dobrá, takže se tam dá jet místy i stovkou, začalo pršet. Auto se okamžitě zamlžilo, řidič zastavil a Benjamin šel plnit funkci ostřikovače, tj. vzal si lahev s vodou a lil ji zvenku na stěrače, které sice stíraly, ale velký efekt na viditelnost to nemělo. Benjamin pak taky ještě stíral zevnitř zamlžené okno, ale když se ochlazením a deštěm začala silnice silně odpařovat a vytvořilo to efekt mlhy, Benjamin prohlásil: "Vidíš, jsme jako  v  Evropě, i tady máme mlhu!" a druhý řidič zajel ke kraji a vyměnili se s Benjaminem, nejspíš řidič moc neviděl nebo nerad jezdí v noci. Byl jsem zvědav na Benjaminovu jízdu, a skutečně nezklamal, jezdí s jistotou závodníka Paříž-Dakar, což jinými slovy znamená, že v té naprosté tmě ani v zatáčkách nesnižuje rychlost pod  stovku, nejspíš s nadějí, že naproti opravdu nic nevyjede (tady se nejezdí vpravo, ale uprostřed, případně vlevo nebo vpravo, pokud jsou uprostřed díry). Hlavní problém na tomto posledním úseku ale nejsou auta, nýbrž krávy, které se tu volně procházejí po silnici, a to i stylem, že kráva jde třeba v protisměru uprostřed cesty proti vám. Tyto situace řeší Benjamin tím, že krávu (stále v té stokilometrové rychlosti) objede buď zprava nebo zleva a já na zadním sedadle jenom zírám a neumím si představit, co by se stalo, kdyby se ta kráva rozhodla v tu chvíli odbočit. Stejně s ovcemi, leží rozseté na silnici, ale ty většinou při zatroubení aspoň vstanou a někam se odeberou, což krávy vůbec neřeší. Zapomněl jsem dodat, že celou cestu měl řidič, Benjamin i Simon otevřené okénko (klimatizace), takže my vzadu jsme byli nejen jako na Větrné hůrce, ale když jsem si po příjezdu otřel kapesníkem obličej, byl kapesník úplně hnědý, takže pocit ulepenosti a upocenosti po celodenním vysedávání na zadním sedadle u řvoucího reproduktoru se ukázal nebýt jenom pocitem.

Po cestě nás třikrát kontrolovala policie (papíry od auta, řidičák), dvakrát vojáci, kteří ale skutečně očekáváným způsobem reagovali na vytištěný papír s barevnou vlajkou Guiney, takže nás hned pustili a neprudili, jak bych volně přeložil Benjaminův výraz pro jejich činnost "emmerder". Cesta byla zajímavá jak co do krajiny, tak některých "spolucestujících" na silnici, auta, co mají na střeše náklad jednou tak vysoký jako auto samotné, obvykle na té střeše k tomu nákladu ještě někdo stojí, to by mě jen zajímalo, jestli takhle jede taky 13 hodin z Conakry až do Kissidougou, nebo vydrží jen kratší úsek, ale nepřekvapilo by mě to. Když už byl dojezd fakt zdlouhavý, přijeli jsme nakonec asi v deset večer, pořád jsem si říkal, že na místní poměry cestujeme jako králové, v žádném z projíždějících transportů nebo taxíků totiž není míň než 7 lidí uvnitř, takže pravidlo taxíků v Conakry (vzadu 4, vpředu 3) se tu dodržuje i na 600km vzdálenosti, a Benjaminův Nissan na rozdíl od právě jmenovaných nevypadá, že se u příští díry rozpadne. V Kissidougu jsme vyložili řidiče, který dál pokračoval nějakým způsobem dál do Gueckedou (blíž hranic s Libérií a Sierrou Leone), my jsme se vydali nejdřív k Damasovi.

Byl jsem uveden do obýváku, kde je do velké U rozestavěno asi 5 křesel a 5 sedaček a u zdi v poličce televize, kde běžel záznam nějaké místní svatby. Ten fascinovaně sledovalo 12 dětí a 6 dospělých žen. Na zemi ležel jejich místní zablešený psík (vedle dětí), všichni se začali zdravit, děti výskaly a koukaly, všichni nás vítali, snahu zapamatovat si, kdo je kdo, jsem ihned opustil, protože kromě početné rodiny tam byli sousedi a příbuzní atd., sedl jsem si do křesla a nevěděl, co se bude dít.Paní Damasová se mě zeptala, jestli chci něco k jídlu, zdvořile jsem poděkoval, a když přišel Damas, že můžeme jet do "hotelu" (spal jsem v hotelu, neměl bych šanci se u nich nikam vlézt a upřímně řečeno jsem byl rád), tak jsem mu jen naivně řekl, jestli bych si někde nemohl opláchnout ruce, chvíli dumal, pak mě odvedl na záchod, kde vedle mísy stojí kýbl s vodou a naběrátkem. Pro poměry neznalé - tento kýbl s vodou a naběrátkem plní funkci našeho toaletního papíru. Tam mi Damas řekl, že tam je voda a můžu si umýt ruce a na umyvadle, že je mýdlo. Voda v kýblu měla v tom slabém světle silně "šedivou" barvu, ale zatnul jsem zuby, nabral, opláchl trochu ruce, které jsem měl totálně zasviněné a ulepené, oklepal se a šel ven, kde už čekali všichni chlapci včetně Damase a jeli jsme do hotelu, což byl tak 2km vzdálený dům, který měl jednu část předělanou na pokoje. Pokoj velký, dokonce moskytiéra a koupelna, voda sice netekla, což nebyla pro Conakry žádná změna, ale v kýblu a kanystru u umyvadla byla aspoň průhledná, proud nešel, ale prý mi za chvilku pustí motor na nabití přístrojů, což se taky stalo, takže jsme se rozloučili, že další den ráno začneme brzy v devět (a to se taky stalo) a spokojeně jsem se "osprchovat" (oházel vodou z kýblu) a ulehl. V noci pršelo, ale na rozdíl od Conakry, kde se celou noc z ulice line strašný hluk od aut, občas kvílení nějaké zvířete, případně ječení lidí, bylo jediné, co bylo tady slyšet, déšť.

Takže jsem se probudil až ráno v sedm, vyspaný "do růžova". Vydal jsem se koupit vodu a bagetu, což se mi poté, co jsem dorazil na hlavní silnici, za chvíli povedlo, dokonce jsem narazil na "pekaře", který prodával bagety před svojí chýší a uvnitř měl obrovskou pec. Když jsem si tam byl pro bagetu další den, zrovna nějaké vytáhl z pece, a na mou počest mi dal ještě krásně teplou (sice ji předtím utřel hadrem, který vypadal jak hadr na boty, ale to už jsem neřešil) a vykračoval si domů s teplým pečivem k snídani (naplnil jsem ho tu nejoblíbenějším sýrem Veselá kráva, který má na rozdíl od ostatních tu výhodu, že vydrží i bez ledničky).

Dny v Kissidougou byly převážně pracovní, první den jsme fotili nejdřív v jedné škole pod mangovníkem, pak v druhé. Focení bylo úmorné, strašné horko, mírné dusno, kromě dětí na focení se kolem samozřejmě ochomýtalo x jiných dětí, z nichž si mě oblíbil jeden malý capart ve žlutém tričku, který se suverénně nacpal úplně dopředu ke mně a asistoval mi a koukal, co se děje. Navíc se z něho vyklubal velký šoumen, protože když jsem na něj namířil foťák, začal předvádět neuvěřitelné kreace, vyplazovat jazýček, předvádět různé pózy a podobně, takže jsme se hned skámošili. Když jsem pak viděl druhý den ty fotky, začal jsem litovat, že jsem ho nenafotil jako nové dítě k adopci, takže jsem zmobilizoval místní tým a s mým foťákem jsme se vydali hledat do okolí školy tohoto mého kamaráda. Detektivní pátrání netrvalo dlouho, hned druhý člověk poblíž školy ho znal, okamžitě jsme lokalizovali rodinu, bydlela hned naproti školy a za chvíli se přihnal i malý Bakary i se svou oblíbenou pneumatikou, co honí ve volném čase po okolí. Kluci vysvětlili rodině, že jsme nevládní organizace, která zprostředkovává adopce dětí na dálku, aby mohly chodit do školy a byla jim hrazena zdravotní péče, jestli mají zájem, oni samozřejmě souhlasili a já jsem šel vyfotit Bakary. Na to, že mu jsou 4 roky, má docela staré rodiče (oba nad padesát), což tady nebývá moc zvykem. Simon mezitím sepsal s rodiči důležité informace, zjistili jsme, že Bakary je skutečně svérázný a čiperný. Má školu naproti, tak tam chodí s ostatními dětmi, protože je strašně zvědavý a baví ho být s ostatníma, i když není ve škole zapsaný. Nejdřív ho odháněli, ale pak ho nechali, má svoji hlavu a je fakt šoumen. Bakaryho jsem nafotil, pak ještě spolu s rodiči a ostatními 5 kluky, co se hned seběhli a odjeli jsme. Obvykle jsme během dne jedli u Damase (jí se tu jednou až dvakrát denně, spíš jednou). Měli jsme vždycky tác rýže a k tomu omáčku a v ní kousky masa.Jí se zase z jednoho táce, každý má svou lžíci. Jezení venku s dotírajícíma mouchama je sice docela specifické, do toho se vám o nohy otírá starý mírně zapáchající pes, jeho mladší vyhublý klon a kočka, Benjamin rozverně střídavě jednomu podruhém házel kosti, co ohlodával rukama, já se držel spíš rýže a trochu masa a jen jsem kontroloval, jestli přidělovanou stravu mezi zvířectvo distribuuje spravedlivě.

Odpoledne jsme většinou fotili další děti. Do toho jsem musel urychleně řadit všechny fotky pod správná čísla do databáze, abych mohl nakonec zkontrolovat, kdo všechno chybí. Dostal jsem i všechny dopisy a čtyři fotky jsme nakonec nemohli udělat, protože děti odjely do Gueckedou na pohřeb. Damas je ale vyfotí tenhle týden a pošle. Jinak je Kissidougou takové menší "okresní město" s jednou hlavní třídou, kde se soustředí všechny nákupy, trhy a podobně, má i nemocnici, která vypadá z venku trochu jako kravín, na konci města je postaven "univerzitní komplex", který ale momentálně nefunguje, prý se tu má ale univerzita rozjet "co nevidět". Ve městě bylo docela dost vojáků, protože v neděli, když jsme nakonec odjížděli, měl do Kissidougou přijet sám prezident Alpha Condé a pronést tu snad i projev, takže poslední den můj hotel obsadila posádka vojáků v čele s nějakým důstojníkem, který, když zuřivě dotroubili před vraty a vjeli do dvora, vystoupil a důležitě mě pozdravil, já ale netušil, že je to důstojník, tak jsem nasadil familiérní tón jako se všema ostatníma "Ca va? Ca va. Merci." a moc jsem si ho nevšímal. Byl ale zjevně důležitej, protože tam běhali a hledali pro něj nejlepší pokoj (pokud jsem ho zrovna neměl teda já, to nevím, ale můj pokoj byl docela velkej).

Když jsme jeden den jeli všichni autem k Damasovi, řekli mi, že se stavíme v jedné rodině, kde nedávno došlo k úmrtí, že už je viděli několikrát projet kolem a že se tam musí stavit a pozdravit je, a mám jít s nimi. Řekl jsem, že jasně.  Šli jsme kolem místní nalévárny, kde se už odpoledne nalévali vojáci palmovým vínem, které vypadá jak kalné mléko,  přišli jsme ke dvorku truchlící rodiny, kde venku sedělo asi 7 lidí, zevnitř ještě někdo vyšel. Se všema jsme se pozdravili, já jsem občas na půl huby pronesl "Upřímnou soustrast", ale nechtěl jsem zas udělat nějaké faux pas, protože jsem nevěděl, kdo umřel komu, takže jsem se spíš držel stranou. Přinesli nám zevnitř židle, rozestavili je podél sedících osob a všichni mlčeli. Pak Damas vytáhl peníze, co si připravili v autě, a pronesl nějakou řeč v jazyce Kissi, přičemž na nás střídavě ukazoval. Pak předal peníze jedné ženě, která je držela v ruce a něco říkala, pak je předala jiné, a postupně si je takhle řetězově podávali, až dorazily k truchlící vdově, jak jsem později pochopil. Na to se všichni sedící zvedli a každému z nás přišli podat ruku a poděkovat. Poté, co se zase všichni usadili, se chvíli mlčelo, pak se mě (asi místní hlava rodiny) zeptal, jestli se mám dobře, s povděkem jsem odvětil, že ano, že díky, a za chvilku se Damas zvedl, že teda půjdeme a šli jsme. Později jsem si nechal vysvětlit, co Damas říkal, že jsme přijeli z Conakry a chtěli jim projevit taky upřímnou soustrast a dát jim malý příspěvek, což se u těchto příležitostí dělá. Ptal jsem se jich, proč nic neřekli předem, že jsem jim mohl taky přispět, ale tvářili se, že je to v pohodě, že jsou nějaká vzdálená rodina a já že host.

Nakonec jsme vše zvládli za tři dny, i když to byla fuška, měli jsme odjíždět v neděli a v pátek ráno mi poslal Benjamin sms: "Dobré ráno, Tomas, auto odmítá startovat." Tak jsem mu odepsal, že ho bude muset nechat urychleně opravit, protože potřebujeme odjet co nejdřív do Conakry. Benjamin tudíž celou sobotu strávil "u opraváře", který mu vyměnil nějakou součástku, takže se začala dobíjet baterka. No musím přiznat, že po cestě do Kissidougou sice moc nechápu, že to auto stále jezdí, ale tak to tady holt v Africe chodí.

Benja několikrát zdůrazňoval, že vyjedeme v neděli v šest, a skutečně přijeli asi v šest dvacet, hotel jsem zaplatil už den předem, takže jsme vyrazili. Ještě jsme na kruhovém objezdu vyzvedly od jedné ze Simonových početných sester pro něj na cestu nějaké jídlo (ryba a brambory), což v Simonovi vyvolalo euforii (zjistil jsem, že v něm vyvolává euforii jakékoli jídlo), ještě jsme zastavili pro bagetu k té rybě a vyrazili na cestu. Když jsme po půl hodině vyjeli z Kissidougou, zavolal Benjovi Damas, že mu ještě chtěl dát nějaký dárek pro jeho rodiče, že se máme vrátit, takže to Benja otočil. To se mi vůbec nelíbilo a začal jsem protestovat, ale bylo mi řečeno, že je to holt Afrika. Tak jsem je aspoň přinutil Damasovi říct, ať to někam přiveze na půl cesty, protože z Kissidougou vyjížděly v tu dobu různé autobusy a taxíky a prodrat se zpět k Damasovi bylo zas na půl hodiny. Takže jsme se nakonec potkali u pumpy na půl cesty, vše naložili, Benja se Simonem ještě dali Damasově synovi od cesty nějaké drobné (prý se to tu tak dělá s dětma, tak jsem jim zas vynadal, proč mi to neřekli, že jsem jim taky mohl něco dát), Damas se omlouval a dostal jsem od něj dárek - guinejskou košili. Takže jsme se rozloučili a konečně v půl osmé vyrazili.

Po půl hodině začal Benja větřit, že se mu nezdá nějaký zvuk auta. Takže zastavil a začal se plazit po silnici pod autem a zkoumat, co kde hrká. Simon řekl, že by potřeboval igelitovou tašku, tak jsem nějakou splašil ze svých nakoupených mang a začali tam s pomocí té tašky přivazovat něco pod autem. Takhle jsme v nejbližší půl hodině zastavili ještě třikrát, z toho jednou si Benja myslel, že jsme píchli, ale naštěstí to byl planý poplach. Benja jel mnohem rychleji než šofér, co řídil do Kissidougou, takže jsme za chvíli byli ve Faraně, kde jsem si z okýnka koupil místní med v pet lahvi, a pokračovali na nejhorší úsek do Mamou. To začalo být zase šíleně vedro a dusno (v kombinaci s otevřenými okýnky a řvoucím rádiem).

Cesta docela uběhla, ještě jsme stavili na nákup mang pro rodiny a přátele, což znamenalo, že druhé sedadlo vedle mě vzdadu bylo plné mang (podél cesty se prodávají po malých pytlích). Ke Conakry jsme po několika vojenských kontrolách, tentokrát i s otevíráním kufru, dorazili někde kolem šesté večer a Benja vesele  vykřikoval, jestli jsem rád, že už jsme tady. Říkal jsem, že jasně,  kdy že dorazíme do kanceláře, kde spím, tak to prý až za dvě hodiny (byla mimo jiné zácpa, ale taky jsme byli na začátku Conakry). K mému příbytku jsme dorazili v půl deváté, bohužel byl zrovna den, kdy nejde proud od šesti od večera do dvanácti, ale od dvanácti do sedmi do rána (musí to tak mít rozdělené, aby se nepřetížila síť, takže ho takto rovnoměrně distribuují po Conakry, někde pustí, jinde vypnou). Takže odprachování a odpískování a odlepování v podobě nahazování na sebe vody probíhalo za svitu čelovky z Liptálu, šel jsem si koupit avokádo, cibuli a bagetu, udělal si sendvič se sardinkama a začal za svitu svíčky psát tento příběh.

Více fotografií najdete na našem profilu na FB: https://www.facebook.com/pages/Pro-Contact-os/315668538515276