Ce texte n'est pas traduit en français.
Milí přátelé, přinášíme Vám první část vyprávění z deníčku české koordinátorky Báry Štorkové, která je od začátku listopadu v Guineje na pravidelné návštěvě a koordinaci Projektu adopce afrických dětí na dálku. Vyprávění jsme ponechali v nezměněné autentické podobě, aby vám co nejvíce přiblížilo místní prostředí a život tamních lidí. tým pro-Contact, o.s.
PŘÍLET DO CONAKRY
Mezinárodní letiště v Conakry má dva rukávy pro nástup do letadel, asi pro ta dvě letadla týdně, co jim tam mezinárodně přiletí, jedno pro Brussels Airlines a jedno pro Air France, aby se nám firmy asi nehádaly. Jen jsem strčila nos do budovy letiště, výraz „vedro na chcípnutí“ pro mě získal úplně nový rozměr. A to bylo 11 v noci. Vůbec si nejsem jistá, jak to letiště popsat. První dojem, který jsem měla, byly africké malby a vzory, čili snaha o autenticitu. Pak jsem si všimla, že letiště je prostě takový divný starý barák s dvorem, jehož bludištěm jste museli projít, abyste mohli dostat zpět jak kufry, tak svoji svobodu. Po cestě mě kontrolovali různí důležití pověření pánové, jestli pak mám očkování, kartičku pro imigrační a vízum. Jediné, co jsem neměla, byla adresa mého pobytu. Když se ji ze mě snažil úředník dostat, jen jsem se tupě usmívala, což asi zabralo, jelikož pán obrátil oči v sloup, asi si řekl, že se na to může vykašlat, něco nadatloval do klávesnice a vrátil mi doklady.
Vrhla jsem se pro kufry a nebyla jsem sama. O mé kufry měli zájem také různí „podavači“ a „nosiči“, kteří si za to také účtovali nějaké franky. Úspěšně jsem se jim ubránila a svá zavazadla vysvobodila. Napsala bych „hurá na celnici“, ale tak „hurá“ to rozhodně nebylo. Krom dvou kufrů jsem táhla batoh, taštičku přes rameno a samozřejmě zimní výbavu z Prahy, která mi pořád padala na zem a já pomalu uvažovala, že poletí do nejbližšího koše.
Konečně jsem to byrokratické doupě úspěšně opustila a venku na parkovišti mě za zátarasy, před které se nesmělo, čekali moji zdejší kolegové, koordinátoři Benjamin, Bernard a Catherine. Rychle jsme se domluvili na schůzce druhý den, naložili mě do auta a jeli jsme.
První věc, co mě po cestě upoutala, byla tma. Ne, že by na ulicích a silnicích chyběly lampy, ty tam zcela prokazatelně byly (alespoň někde) – problém byl v tom, že prostě nešla elektřina. Ulice byly potemnělé, sem tam nějaký šťastlivec s generátorem. Další věc, kterou jsem si potvrdila i dneska za světla – silnice v Conakry můžou dokonale konkurovat i těm nejpropracovanějším tankodromům. Není tu moc asfalt no a ty díry… Až to občas lehce drncne, když pojedu někde v ČR, slibuju, že si rozmyslím, jak moc budu po srovnání s Guineou nadávat.
Noční Conakry byl tedy rozhodně zážitek. Krom již zmíněného jsem pozorovala množství lidí v ulicích, otevřené krámečky, které připomínaly garáž, akorát s menšími dveřmi – jeden vedle druhého. Všude to žilo i přes pokročilou noční dobu. A když píšu všude, myslím opravdu všude, tedy i hned vedle Bernardova obydlí, kde řádila jakási lokální diskotéka (přála bych někomu zažít takový pocit štěstí, jaký jsem měla, když jsem v kufru objevila špunty do uší). Přivítala jsem se s rodinou a zabrala jeden pokoj. Bohužel jsem svým příjezdem připravila o pokojík alespoň dva malé obyvatele domku, takže mi bylo pěkně trapně, ale aspoň jsem jim přivezla bonbóny a sušenky.
Nyní přijde všeobecně velmi oblíbená pasáž: hygiena. Zazářila jsem, když se mě Bernard zeptal, jestli se budu chtít osprchovat. Nadšeně jsem pokyvovala - hurá, mají tu sprchu! Nemají. Naděje v očích, se kterou jsem sdělení o sprše přivítala, postupně vyprchávala, když mi řekli, že „koupelna“ je za barákem. Když jsme míjeli kohoutek trčící ze země a káď s vodou, naděje skomírala. A když otevřeli dveře od tureckého záchodu a ukázali dovnitř se slovy „to je koupelna“, naděje vzala jednou provždy za své. A všechno to za svitu baterky (mami, za ten nápad vzít si baterku budiž svatořečena), jelikož elektřina je silně nedostatkové zboží (natož na záchodě). Byla jsem ponechána svému osudu ve „sprše“. Položila jsem si baterku na rám dveří a začala se svlékat. Pak jsem zjistila, že nemám kam oblečení položit. Konečně jsem našla v rohu místnosti jakousi titěrnou poličku, která se po ohledání baterkou projevila jako značně nevhodná, jelikož obsahovala asi sedmicentimetrového pavouka. Tak rychle jsem ze sprchy ještě nikdy nevyběhla.
Venku jsem na sebe ve spodním prádle nalila pár odměrek vody, usušila se, ale než jsem došla do pokoje, byla jsem zase zpocená jak vrata od chlíva. Učinila jsem zoufalý pokus a zeptala se obyvatel domku, zda nemají wifi. Půlka z nich na mě koukala jak na blázna a půlka se začala smát. Stačilo by říct, že nemají… Rozmotala jsem moskytiéru, ale než se mi do ní podařilo vlézt, schytala jsem asi šest štípanců. Rozplácla jsem se ve svém moskytiérovém stanu a rozhodla se, že budu chvíli poslouchat onu lokální zábavu, abych si řádně uvědomila, že this is Africa. Po deseti minutách jsem už měla narvané špunty v uších, ale pro tuhle část světa a jejich intenzitu hluku by měli asi vývojáři zvážit použití jiného materiálu. Diskotéka pokračovala do 3 hodin ranních, to jsem konečně usnula do doby, než hudbu vystřídalo o hodinu a půl později volání k modlitbě z mešity. Nutno Guinejcům přičíst k dobru, že volání muezzina je zde podstatně kratší.
