Adopce afrických dětí na dálku

CIZINEC V CONAKRY

Reportáž z pobytu českého koordinátora Tomáše Pivody v Guineji, kde monitoruje průběh Projektu adopce afrických dětí na dálku (více fotografií na našem FB profilu:https://www.facebook.com/procontact.cz)

únor 2016

Posílám do éteru zase pár fotek z mise bílého cizince v Guineji. Většinu času trávím v kanceláři v rámci naší knihovny, kam průběžně chodí děti, které buď já nebo náčelník Simon fotíme. Náhodou na mě vyšla i dávná oblíbenkyně Tenin, což je typ dítěte, které vidíte a okamžitě si ho zamilujete - roztomilá, inteligentní, skromná, na dárky se vždycky tak těší a má z nich tak upřímnou dětskou radost, že by ji člověk hned adoptoval doopravdy (nejspíš klepou na dveře potlačované otcovské pudy). Kromě dopisů kreslí děti obrázky, z nichž některé vyvolávají u asistujících koordinátorů záchvaty smíchu, jejichž důvod ale většinou zůstává cizinci skryt.

Když můžu, snažím se vyrážet i do terénu, což v obvyklé zácpě v Conakry znamená, že toho už ten den moc neudělám. Takhle jsme se jeli kolem druhé hodiny najíst jen do vedlejší čtvrti, vzali to pak rovnou "cestou" přes celé město na místní hlavní autobusové nádraží, abychom koupili našemu koordinátorovi lístek na celodenní cestu autobusem do vnitrozemí další den, pak se cestou zpět stavili navštívit ještě mé dvě adoptované děti u nich doma a byla tma. Večer mi pak do kanceláře přivezl Simon ukázat svou rok a čtyři měsíce starou dcerku Odile, kterou poté, co dostala od cizince plyšáka, posadil na ulici na motorku mezi koordinátora a moto-taxikáře a poslal zpět k mamince. Přikládám taky fotku naší ulice, odkud každý den vyrážím do kanceláře. I když to tak může vypadat, není to rozhodně pěší zóna.

Na dalších fotkách předávám svému oblíbenému koordinátorovi muslimovi Dourovi (je tu ze všech nejpracovitější a nejpřísnější, tak mu říkáme islamista) svůj starý počítač. Tady když se něco předává, tak se to musí slavnostně fotit, což jsem v rámci adaptace na místní poměry dotáhl do extrému, že se fotíme, i když si předáváme sáčky s vodou. Na druhé fotce s ním sedíme v ředitelně jedné ze škol našich dětí, paní ředitelka zrovna někam odešla.

Co se týče fotky s ptákem, to bylo tak. První ráno po příletu sedím v obýváku bytu, kde mám pokoj, pozoruju jednoho ze spolubydlících, jak žehlí košili, u toho zapnutá televize, a říkám si, jak se ta Guinea za dva roky změnila. Například na pokrok, že bych si v Čechách žehlil košili, natož u televize, si sám budu muset ještě minimálně pár let počkat...Pak přišel Simon, zjistil jsem mimochodem, že košili spolubydlící žehlil pro něj, a najednou do bytu vlítl pták a zaletěl zrovna za televizi. Nějakou bagetu zrovna žvýkající Simon se najednou vztyčil, s ní v ruce zavelel "zavřít dveře a okna" (což už mi přišlo trochu podezřelé) a stále s bagetou v ruce šel, rychlým chmatem hmátl za televizi a vytáhl toho chudáka opeřence v hrsti. Pták smutně koukal, a já chtivý všech zajímavých momentek mu ještě říkám, ať ho zatím nepouští, že si ho vyfotím. Pak jsme otevřeli dveře, ale Simon si stoupl zpátky ke stolu, levou rukou dál ukusoval bagetu a v pravé pořád držel toho ptáka, který ani nedutal. Nakonec ho předal Christianovi, který s ním odešel na verandu. Šel jsem za ním, abych si vyfotil radostné znovushledání se svobodou, ale rychle jsem byl vyveden z omylu. Christian ho odnesl dětem dole na dvorku před domem, které ho odnesly svým rodičům, kteří zapálili dřevěné uhlíky, připravili velkou mísu s vodou... Hrdě jsem Simonovi připomněl, že pták je živá bytost a že jsem bojovníkem za práva zvířat. Simon s Christianem se v tu chvíli málem udusili smíchem a nebyli už dál schopni pokračovat ve snídani. Ten samý večer lezl po stěně mého pokoje pavouk velikosti tarantule, chvíli jsem ho pozoroval a druhý den se zeptal Christiana, jestli takový spolubydlící není náhodou nebezpečný nebo jedovatý. Dostal jsem odpověď, že nic nedělá, ale jestli chci, může ho zabít. Zdvořile jsem odmítl. Je nicméně zajímavé, že včera jsem si znovu rozmazleně stěžoval, že mi v pokoji běhá myš, a na to mi chlapci řekli, že jo, že tam jedna malá nejspíš je. Tentokrát mi její odstranění ale nikdo nenabídl... Asi proto, jak říkával Doura už před dvěma lety, když jsem spával ještě na zemi na matraci v kanceláři, že: "Myši jsou naše kamarádky."

Více informací o Projektu adopce afrických dětí na dálku najdete zde na našem webu. Máme nyní v akutní adopci děti, které přišly o podporu a hledají nové rodiče, aby nemusely školní docházku ukončit: http://www.pro-contact.cz/cs/children/list/to_adopt Moc touží ve studiu pokračovat a neradi bychom je tak připravili o naději na lepší budoucnost, která jim byla již jednou dána.

Rádi Vám zodpovíme dotazy i na mailu adopce@pro-contact.cz

Jazyk stránek

Právě adoptováno: 886

K adoptování: 96

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Heslo:
Zaregistrovat se
Zapomenuté heslo

Napište nám

Váš E-mail:

Facebook