Adopce afrických dětí na dálku

DALŠÍ ZÁPLETKY NA CESTĚ DO VNITROZEMÍ

Historky by asi neměly zůstávat nedokončené, ani ty méně záživné...tak zpět k cestě do Kissidougou.

Po milostném intermezzu jsme měli přední levé kolo jako nové (i s novým tlumičem), nasedli jsme tudíž do sluncem nažhaveného vozu a vyrazili vstříc dalším zážitkům na terénní trase do Farany. Ten úsek má asi kolem 200 km, ale jedete ho obvykle 4-5 hodin, protože musíte pořád zpomalovat, pokud možno opatrně najíždět do děr, vyjíždět ze zbytku asfaltu na prašnou "krajnici" a vyhýbat se obrovským cisternám Totalu, krávám, kozám, ovcím, psům...

Trochu zpomalená jízda dává podnět k zajímavým rozhovorům. Náš se nejprve samozřejmě točil kolem Dourovy lásky, vzhledem k tomu, že Dourovi se od naší zastávky zvedla o 200 procent nálada, pouštěl si na jednom ze svých dvou mobilů dokola (a nahlas) taneční hudbu a pokřikoval na mě zezadu střídavě "Můj bělochu, tancuj!" a "Já jsem reggae-man!". Simonovo oblíbené téma je zase historie Guineje, spojená s místy, kterými jsme projížděli. Znovu jsme tedy zavzpomínali i na Kadafiho, který svého času podnikl velkou "jízdu" Guinejí, celou v dlouhém konvoji aut po místních silnicích a zastavoval se prý v každé druhé vesnici, kde buď řečnil nebo si s lidmi třásl pravicí. Podle Simona na něj všichni v Guineji vzpomínají jako na velkého afrického vůdce, který byl blízko svému lidu, za jehož práva a potřeby bojoval.

Řidič občas zanadával, jak někdo řídí, případně předjíždí, místy se kvůli tomu i rozvášnil a najednou třeba v tom kopcovitém terénu zrychlil na 80kilometrovou rychlost, aby - díra nedíra - předjel pomalu se kymácející cisternu. Jinak probíhá cesta na tomto úseku obvykle poklidně, díky snížené rychlosti máte čas pozorovat zelenou krajinu v okolí se spoustou palem, baobabů, mangovníků, citroníků a jiných exotických rostlin. Není tu ani velký provoz, takže často vytrubujete nepříliš ochotná stáda krav nebo ovcí, i samotné vesnice tu mají trochu ospalejší charakter než na hlavním tahu na Mamou, kde už od rána postávají všemožní prodejci a ženy žhaví uhlíky na přípravu rýže, masa na rožni nebo místních sladkých muffinů. Celkem po cestě nenarazíte na moc mostů, ale ty, které musíte přejet, vás pokaždé fascinují už jen samotným faktem, že po přejezdu mnohatunové cisterny před vámi pořád ještě drží. Za jednou z těchto mála charakteristických met trasy Mamou - Farana je místo, kde pokaždé stojí skupinka slepých žebráků. Když jsme jeli tentokrát kolem, Simon pronesl "Jsou tady", řidič zpomalil a skupinka, doprovázená asi 20 dětmi, se okamžitě nahrnula k autu. Doura sroloval okýnko a každý jsme jim vhodili do košíku bankovku. Simon se pokřižoval a beze slova jsme pokračovali v cestě.

Asi po hodině a půl stál v mírném stoupaní v protisměru (cesta je ale tak úzká, že o protisměru nemůže být moc řeč) porouchaný autobus. Když jsme kvůli němu zpomalili, všiml jsem si, že jsme zároveň zastavili u dalšího z četných checkpointů místní Gendarmerie. Vojáci hned vyběhli a chtěli vidět papíry. Doura chvíli hledal naše oficiální "misijní poslání" a voják začal nervózně opakovat, že chce vidět papíry od auta. Když jsem to ze své strany zreprodukoval řidiči, trochu podrážděně řekl, že mu máme dát ten papír. Po chvilce studia dokumentu nám ho voják vrátil, že je to v pořádku, ale že chce vidět ty papíry od auta. Řidič se pořád neměl je vyndat, což začalo být divné i mně (doteď jsme každou kontrolu projeli jen na náš vytištěný papír). Nakonec je neochotně vytáhl a podal četníkovi. Ten je chvíli studoval, načež chtěl vidět řidičák. Řidič reagoval trochu agresivně - jestli snad není v papírech něco v pořádku? Příslušník si stál za svým, tak řidič vyndal neochotně ještě řidičák a všichni chlapci se rozhodli, že vystoupí z vozu. Protože spolu mluvili zase bílému nesrozumitelným jazykem, pochopil jsem jenom to, že nastal nějaký problém, který se točí kolem slovíčka "vignette" (zde silniční známka). Chvíli se všichni vzrušeně dohadovali, na což oba vojáci vyrazili i s papírama od auta a řidičákem řidiče ke své úřadovně (stůl u stanu u cesty), kde měli zaparkovanou motorku. Chlapci se tam přesunuli a ve vzrušeném rozhovoru pokračovali tam, asi 50 metrů od auta.

Tak jsem taky vystoupil a rozhlížel se, kde bych se mohl "mettre a l'aise", jak se tu pěkně říká (udělat si pohodlí, čti vyčůrat). Bohužel jsme byli na začátku nějaké vesnice, takže na nás ze všech stran zíraly děti i před chýšemi posedávající vesničané a prodírat se zarostlým houštím naproti se mi úplně nechtělo. Takže jsem sledoval, co se bude dít. U polní úřadovny se mezitím trošku zvýšily decibely, střídavě tam řečnil a rozhazoval rukama jeden z kluků, kterého překřikoval jeden z vojáků. Po chvilce kolem mě prošla i nějaká paní poručice, pokud jsem to pochopil správně dle jejího oděvu, ale jen mě odměřila pohledem a šla seřvat řidiče porouchaného autobusu, že už tu stojí od včerejška a kdy teda už ten, co jim měl přivézt nějakou součástku, aby mohli pokračovat, přijede. Nejdřív jsem si říkal, že je to zajímavá situace. Když už ale stejným způsobem všichni vzrušeně diskutovali 20 minut, šel jsem jim říct, že máme před sebou ještě skoro polovinu cesty a že bychom měli pokračovat. Všichni na mě zaraženě zírali a na dotaz, v čem je problém, odpovídali jen, ať počkám.

Šel jsem teda zpátky k autu a podíval se na nálepky na předním skle. Byla tam viněta z roku 2012. Vrátil jsem se za Simonem a říkám, co se bude dít. Ten mi konečně odvětil, že řidičovi sebrali řidičák a dali největší pokutu a že ji musí do 3 dnů zaplatit někde na ústředí a vrátit se sem zpět a pak mu řidičák vrátí. Vojáci samozřejmě chtěli peníze, ale Simon je ze zásady proti jakémukoli uplácení, takže jim tvrdil, že žádné peníze nemáme. To je moc pobavilo, takže zabavili řidičák a diskutovali. Důrazně jsem mu řekl, že máme 2 roky propadlou vinětu, takže jsou příslušníci v právu, musíme zaplatit pokutu a pojedeme. To se mu ale strašně nelíbilo, protože prý jsme v Guineji a novou vinětu nemá nikdo a nikdy to nekontrolují, jenom teď, protože vidí bílého a že jim nic platit nebudeme. Takže diskutovali dalších dvacet minut, až jsem nakonec musel zakročit znovu a direktivně jim říct, že jedeme dál, ať už bez řidičáku nebo s ním. Chlapcům došlo, že nic jiného než zaplatit pokutu (na kterou jsme dostali potvrzení) jim nezbude, takže to neochotně udělali, řidič dostal zpět řidičák, ale byl tak v ráži, že pořád stál před jejich kukaní a neustále na ně něco řval. Simon s Dourou ho už odvolávali z auta, ať toho nechá, ale dospělo to až do stavu, kdy oba vojáci divoce gestikulovali ve stoje a cholericky po řidiči něco pokřikovali. Z této už téměř hodinové řvačky se postupně začala vzdoumat žluč i ve mně. Řidič se nakonec nasupěný odebral k autu a začal francouzsky na kluky pokřikovat, ukazuje na mě: "Tak je to kvůli němu, teď to přiznali, protože je s náma bílý..." To byl spouštěcí mechanismus pro můj narůstající vztek, takže jsem tentokrát cholericky vystoupil z auta já a šel pány vojáky seřvat nakonec taky. Sdělil jsem jim, že jim velice děkuji, že nám kvůli bělochovi z neziskové organizace, co se snaží pomáhat guinejským dětem, dělají problémy a tahají z nás peníze, načež oba vojáci vztekle vyskočili a rozběhli se směrem k řidičovi, na kterého začali z blízkosti asi 2 cm něco už opravdu strašidelně pořvávat. Simon z Dourou byli z celé akce trochu zkoprnělí, nicméně v tu chvíli jsme se všichni vzpamatovali, odvlekli řidiče, který si už chtěl nandávat boxerské rukavice, do auta, nastartovali a i s řidičákem a dost velkou pokutou objeli porouchaný autobus a stoupali vstříc dalším dobrodružstvím.

Dvacetiminutové mlčení nakonec prolomil Simon slovy "prostě i tohle je Guinea" a začalo se vášnivě debatovat, že kdybych tam nebyl, vůbec by tu vinětu nekontrolovali. Snažil jsem se držet svého argumentu, že byli v právu, ale na ten se mi všichni tři hlasitě vysmáli, že tak to tady nefunguje, že si teď tu pokutu "projí" a nikam ji neodevzdají. Na námitku, že nám přeci dali potvrzení, se mi vysmáli znova. Tak jsem se jich zeptal, jak to teda chtěli řešit. Řekli mi, že kdybychom bývali měli čas a nepospíchali, že by s nima prostě třeba dvě hodiny ještě diskutovali a že by jim pak ten řidičák vrátili a jeli bychom dál. Že to je Guinea. Pak jsme zase mlčeli a vypadalo to, že se blížíme k Faraně, což je na téhle trase ale jen zdání, protože i když jste třeba 70 km daleko, znamená to, že ještě minimálně hodinu a půl pojedete.

Slunce se začínalo pomalu naklánět do podvečerních melancholických barev, když jsme najednou po znovu mírně děravém úseku uslyšeli s každým otočením kola vlevo vzadu děsivý kovový zvuk. Řidič hned odbočil na plácek u nějaké osamocené chýše a šel se na to podívat. Museli jsme vyndat všechno z kufru a vytáhnout hever a v mžiku naše auto vypadalo jako před pár hodinama v autoservisu v Mamou, s tím rozdílem, že tentokrát jsme byli trochu uprostřed savany (a měli jsme problém u jiného kola). Řidič zjistil, že se nějak vychýlil zadní tlumič nebo co, nicméně poté, co do toho tlumiče začal vší silou bušit dost obrovským polenem, jsem se rozhodl, že se na to radši dívat nebudu a šel jsem si sednout poblíž chýše, kde místní sušili rýži. Je paradoxní, že i v této končině se můžete v Africe přes telefon připojit na internet, takže za pár minut třeba zjistíte, že jeden z bývalých koordinátorů Pro-contactu, co tudy před dvěma lety mimochodem projížděl, se asi brzy stane ministrem vnitra...

Za třičtvrtě hodiny bylo auto pojízdné. Na dotaz, jestli dojede až do Farany, mi Simon s vážným výrazem odpověděl "doufejme" a vyrazili jsme. Nejdřív jel řidič dost opatrně, protože v zadním kole to pořád trochu rachtalo, za chvilku na to ale asi zapomněl a začal do některých děr zase najíždět sedmdesátkou. Když jsme skutečně dojeli do Farany, města, kde se narodil první guinejský prezident, jak mi bylo ihned připomenuto, a kde prodávají vyhlášený guinejský med, řekl řidič, že to už dojedem do Kissidougou, protože teď už bude lepší cesta. Kdybychom to prý nechali opravovat, strávili bychom ve Faraně noc. Jen jsem po africku souhlasně zamrčel a po několika dalších - tentokrát již znovu úspěšně absolvovaných - kontrolách na silnici jsme asi za 3 hodiny, už zase za tmy, dorazili na místo určení. U Damase jsme dostali společný talíř rýže s omáčkou a každý se s plným břuchem odebrali do svého určeného příbytku.