Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY DO GUINEJI 30. DÍL

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY BÁRY ŠTORKOVÉ Z CESTY DO GUINEJI V LISTOPADU 2012

Den třicátý první, pátek
Výlet lodí na ostrov Kassa

Hledání spolucestujících

Ten kdo mě zná, ví, že když si něco usmyslím, není lehké mě přesvědčit, abych od svého záměru upustila (zejména ti, kteří se mnou absolvovali hledání hory Nemrut v pěti metrech sněhu a nulové viditelnosti). Právě tak mi všichni místní říkali, že není možné dostat se na ostrovy, které jsou kolem Conakry, protože je po období dešťů a je moc vody, takže by se loď mohla převrhnout. A hádejte co? Barborka je neposlouchala a v pátek jela prozkoumat ostrov Kassa. Je nutné přiznat, že tak úplně bez komplikací to nebylo, ale k tomu se dostanu.

Čili nejprve se mi podařilo ukecat Simona, aby mě doprovodil (samotné by mi bylo smutno a navíc by mě všude neskutečně obrali na cenách). Ten přirozeně nechtěl vypadat jako bábovka, takže když jsem se vytrvale tvářila neoblomně, svolil, že mi nejbližší ostrov ukáže. Dokonce se mi podařilo přemluvit i Genevieve, která se tedy nejprve vehementně bránila, že má strach z vody, a že se hrozně bojí jít na loď. Přesvědčila jsem jí, že se nemůže nic stát, že i já, vnitrozemský tvor, se lodi nebojím, a že se není z čeho mít strach. Rozhodně bych ale její výraz ráno před cestou za nadšený neoznačila. Rozhodla jsem se jí trochu ulehčit a věnovala prášek na nervy. No to jsem samozřejmě netušila, co to s ní udělá. Tak vláčného člověka jsem ještě neviděla. Než jsme dorazili za Simonem, se kterým mě čekala ještě prohlídka školy, několikrát mi usnula v taxíku.

Návštěva školy

Ve škole jsme Genevieve posadili do křesla a nechali ji vytuhnout, zatímco jsem obcházela třídy. Jednalo se o školu pro chudé děti, ve které pracují především dobrovolníci. Budova je na rozpadnutí, nemá ani okna, natož dveře nebo podlahy, protože ze školného byste zaplatili sotva plat učitelů. Přesto jsou místní děti dost chytré a mají na svém kontě mnoho úspěchů ze zkoušek předepsaných vládou, které ostatní studenti složí jen těžko.

Smlouvání ceny

Po prohlídce jsme mžourající Genevieve naložili do jiného taxíku a vyrazili do přístavu. Po cestě nás stavěla policejní hlídka, protože šofér řídil v žabkách, což se nesmí. Pokuta 30kč, řidič za rohem žabky zase nazul. V přístavu nás hned odchytili nějací lidé, že nás prý za 500 000 GNF na ostrov svezou (asi 1500kč). Simon vyvalil oči a táhl nás pryč. Musela jsem se s Genevieve schovat, protože jakmile mě viděli vlastníci lodě, hned nasazovali ceny desetkrát vyšší. Asi po hodině čekání dorazil Simon s tím, že našel loď na ostrov Kassa, která za chvilku vyráží, a že si musíme pospíšit.

Cestování po africku

Samozřejmě jsem měla předpokládat, že „za chvilku“ znamená v Africe „tak dvě až tři hodiny“. Seděla jsem na lodi jak trubka a nic se nedělo, protože dokud nebude plavidlo obsazené, nikam se nejede. A asi už tušíte, že zde žádné limity pro přepravu lidí a nákladu nejsou, takže bych spíš měla napsat – dokud se majitelům nebude zdát, že je loď dost plná, tak nevyrazí. A když už jsem u té lodi – tím je myšlen prožraný dřevěný shnilý člun, ve kterém je deset centimetrů vody, se ztrouchnivělými prkny místo lavic, který se místy až nebezpečně naklání. Popravdě jsem si myslela, že pojedeme lodí jako lodí, ne touhle hrůzou, takže když jsem viděla, do čeho mě chce Simon nalodit, trošičku jsem se vyděsila. Nicméně bylo nutné si zachovat tvář, jelikož jsem to byla já, kdo je do celé cesty uvrtal. Na břehu jsem zakoupila i relativně slušivý slamáček, který se nakonec projevil jako nejlepší přítel, protože když sedíte tři hodiny na sluníčku bez tmavých brýlí, cokoli, co vám zakrývá hlavu a k tomu ještě stíní, je prostě k nezaplacení. Pravidelně jsem se mazala krémem na opalování, což měli neustále potřebu komentovat asi čtyři lidé. Nakonec se loď naplnila. Hurá, radovala jsem se, takže vyrazíme. Kolem člunu se nahromadili opět různí prodejci zejména jídla, ale viděla jsem i pána nabízejícího džínovou soupravu. Už odvazoval lana, když náhle přišel pokyn, že nemůžeme odplout, protože začaly být vlny, které by tu naši kocábku jistojistě spláchly. Takže se čekalo. Při čekání mi Simon oznámil, že se takhle utopilo asi třicet lidí minulý měsíc. No dobře, ještě jsem nepanikařila, ale utáhla jsem si záchrannou vestu.

Po dvou hodinách jsem byla sice uvařená, ale mohlo se vyrazit.  Nedaleko od břehu jsme se zasekli na mělčině, protože byla loďka samozřejmě přetížená. Přemýšlela jsem, jaká je pravděpodobnost, že člun vydrží pohromadě. Loučila jsem se s veškerou elektronikou v případě, že bychom se potopili. Nějakým zázrakem jsme se vyhrabali a pokračovalo se v cestě. Kupodivu jsme se asi za půl hodinky dostali nepoškození na druhou stranu. Lidé začali vyskakovat z lodičky do vody, protože zde chybělo jakékoli nástupní molo. K tomu, abych do toho humusu vlezla, jsem projevila značný odpor, takže mě pan kapitán přenesl v náručí, což je zatím první a poslední projev gentlemanství, se kterým jsem se v Guineji setkala.

Ostrov Kassa – odlehlý ráj

Na ostrově krom pár vesniček a lesa nebylo skoro nic. Vydali jsme se na pláž, po cestě míjeli bídné domky a jejich obyvatele, kteří vycházeli před dům, aby si mě prohlédli. Děti klasicky pokřikovaly „Fôté!“ a já přidala do kroku. Ovšem když jsme dorazili na pláž, ocitla jsem se v takovém malém ráji. Všude byly palmy, písek, moře a skály, prostě nádhera. Voda byla čistá, všude poletovali ptáci a ozývalo se jen šumění moře. Nepředstavitelný rozdíl oproti Conakry, kde je neskutečný bordel, odpadky v několika vrstvách, špína, mrtvé ryby, po tom všem se promenádují prasata a hledají něco k snědku. Smrad si představit nedokážete, i kdybyste se snažili hodně. Doteď mám ochromenou polovinu čichových buněk.

Cesta zpět

Nějakou dobu jsme na ostrově zůstali a před západem slunce se vydali hledat loď zpátky. Jenže – ta jaksi nebyla. Na břehu postávali čtyři nešťastní človíčkové, kteří taky potřebovali převézt a společně s nimi jsme usmlouvali cenu dopravy u rybáře, který se nabídl, že nás sveze. Nastoupila jsem do lodi a vyděsila tím přítomné šváby, kteří se stáhli k přídi. Řekla jsem si, že mě už nějaký hmyz rozházet nemůže a otočila se k nim zády, abych na ně aspoň neviděla. V lodičce byly zbytky mrtvých ryb, zatuchlá voda a všechno to doprovázel ohromný smrad. Na moři jsme se při sebemenší vlnce podezřele zakymáceli, ale do Conakry jsme dorazili bez nehody. Sice jsem se při výstupu z člunu k pobavení asi 60 okolo stojících lidí rozplácla na betonu, ale to už mi bylo celkem jedno.

Jazyk stránek

Právě adoptováno: 818

K adoptování: 25

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Heslo:
Zaregistrovat se
Zapomenuté heslo

Napište nám

Váš E-mail: