Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 28. DÍL

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY BÁRY ŠTORKOVÉ Z CESTY DO GUINEJI V LISTOPADU 2012

JAK ŽIJE PRŮMĚRNÝ OBYVATEK GUINEJI?

Den dvacátý sedmý, pondělí, Conakry

Oloupení

Ráno jsem si jela vyměnit peníze do svého oblíbeného obchodu s potravinami a než jsem došla domů, někdo mi sebral peněženku. Pas naštěstí mám, ale byla jsem z toho pěkně naštvaná, protože se mi nikdy nic neztratilo. Už jsem si tu zvykla, takže jsem přestala být tolik obezřetná, což se evidentně vymstilo. Budu doufat, že peníze aspoň pomůžou nějaké chudé rodině.

Negramotnost

Jinak jsem si nakoupila svůj oblíbený jogurt v pytlíčku, ke kterému jsem přikusovala bagetku. Taky jsem po cestě měla možnost vidět něco, z čeho si doma všichni děláme vesele legraci. Určitě znáte ten vtip o tom, proč policajti chodí vždycky po dvou – protože jeden umí číst a druhý psát. No tak nás stavěla policejní kontrola, přišel příslušník a vybral doklady. Místo, aby je zkontroloval, donesl je kolegovi opodál, teprve ten je prohlédl. Dozvěděla jsem se, že je to právě z toho důvodu, že bohužel ne všichni policisté chodili do školy a tudíž nejsou tak úplně gramotní.

"Civilizační servis" západní Evropy

Večer jsme se na terase bavili s Genevieve a Felixem o Čechách, povídala jsem jim, jakou tam máme zimu, a že jsem viděla na internetu předpověď pro příští týden, ze které nejsem úplně nadšená. Rozdíl čtyřiceti stupňů, až vylezu v Praze z letadla, mě asi zabije. Vyprávěla jsem o sněhu, jak někdy mrzne a co všechno si člověk musí obléct, aby přežil cestu do školy nebo do práce. Felix z toho byl úplně vyděšený a řekl mi, že by se u nás nemyl. Chvíli jsem přemýšlela, v čem jako že vidí zásadní problém, ale pak mi to došlo – chudák totiž předpokládá, že je to u nás stejné jako tady, tudíž že nemáme ani elektřinu, ani teplou vodu. Představila jsem si naši koupelnu a na chvíli se zasnila – sprcha a záchod! Už za pár dní tam zalezu na několik hodin. Obejmu toaletní místu a políbím kohoutek. Felixovi jsem samozřejmě objasnila, že sprcha je právě to nejlepší, co člověka může v zimě potkat, protože zaleze pod proud horké vody. Užasle na mě hleděl: „Vy si ohříváte vodu? Vždyť musíte spotřebovat hrozně uhlí a dřeva!“ :) Další hodinu zabrala diskuze o karmě, ústředním topení a vodovodním potrubí.

Den dvacátý osmý, úterý, Conakry

Návštěva faráře

Ráno jsem vyrazila s Benjaminem do knihovny, kde na mě čekala hromada práce. A to byl jen začátek, všechny už naháním, že jestli nedostanu všechny potřebné dokumenty, tak je roztrhám na sto malých Guinejců (vážně jsem se tohle naučila říct ve francouzštině). Když jsem měla svou práci hotovou, Benjamin mě vzal za jejich farářem, který je z Nigérie a mluví perfektně anglicky, takže jsem byla ohromně spokojená. Dostali jsme u něj doma najíst (ryba) a poprvé za celou dobu jsem měla možnost vidět ledničku v domácnosti. Představte si ale, jak musí taková lednička vypadat, když proud funguje jednou za tři, čtyři dny na několik hodin. Pro ty, co v téhle oblasti nemají zkušenosti, protože mají elektřinu 24 hodin denně (a rozčilují se, když ji jednou za rok kvůli opravám na tři hodiny vypnou) – je plesnivá jako prase. A také všechno, co v ní je uskladněno déle než hodinu.

Chudoba a děti k adopci

Otec Ibe má ve své farnosti totiž dvě extrémně chudé rodiny, jimž by neskutečným způsobem pomohlo, kdyby si někdo na dálku adoptoval jejich děti a pomohl jim tak se školným a poplatky za zdravotní péči. Dítka jsou to snaživá a ve škole mají dobré výsledky, ale bez cizí pomoci nebudou mít možnost ani dokončit základní školu. První holčička se jmenovala Pierette. S rodiči a dalšími asi padesáti sourozenci, bratranci a podobně bydlela, no, v ruině. Žádná střecha, někde chyběly dokonce i zdi, hrůza, děs, běs. V takovém příbytku (jestli se to tak dá vůbec nazvat) by u nás nebydlel ani ten nejposlednější squatter. Její otec je bez práce a matka už deset let pracuje jako kuchařka právě u faráře Iba, který se rodině snaží finančně pomáhat. Nedávno dostali příkaz vystěhovat se i z téhle příšerné barabizny a samozřejmě nemají kam jít.

Druhá slečna, Sia Saran, žije v rodině své tety, protože oba rodiče zemřeli. Otec zemřel na astma a matka na infekci, což je v Guineji naprosto běžné (no po tom, co jsem viděla nemocnici, se vlastně vůbec nedivím – když pominu to, že rodina na zdravotní péči ani nemá peníze). Žijí v miniaturní místnůstce v chudé čtvrti, teta je rovněž kuchařka, ale živí ještě další tři děti úplně sama.

Další rodinu pro mě měl připravenou Magas, asistent Benjamina. Fatoumata taky přišla o tatínka, tentokrát však při dopravní nehodě (ty jsou tu na denním pořádku, každý den vidím auto na střeše, kamion mimo cestu, bouračku a podobně). Na obydlí její rodiny byl také hrozný pohled. Bída, kam se člověk podívá. A to jsem navštívila jen tři rodiny, jenže stačí popojít o pár metrů dále a máte to samé v bleděmodrém.

Všechna dítka jsem poctivě zdokumentovala a budu se opravdu snažit pro ně najít adoptivní rodiče. Kdybyste, mí drazí čtenáři, měli zájem přispět, nebo víte o někom, kdo by mohl pomoci, podívejte se na děti k adopci na našich stránkách. Já vím, že na nás ze všech stran útočí veškeré neziskovky, které žadoní o peníze, ale zkuste se podívat na fotky a zhodnoťte situaci u nás a tady.

Pálivé papričky

Později mě čekalo ještě pár dětí v knihovně, které jsem vyfotila (už jich zbývá asi jen deset, jupí!) a utíkala na trh koupit si bagetky, ovoce, zeleninu a sladké mléko v pytlíčku. Neodolala jsem a vyzkoušela jiný zapytlíčkovaný nápoj, který ještě neznám. No, málem mě to složilo. Bylo to sladké, docela dobré, ale ukrutně to pálilo (prý do toho dávají chilli – to jsem zjistila samozřejmě pozdě). Okamžitě jsem to zajedla dvěma bagetami.

Tohle prostě nedokážu pochopit, proč cokoli, co se tu uvaří nebo vyprodukuje k jídlu, pálí jak čert. Nechápu, jak to můžou jíst děti (které si samozřejmě velmi pochutnávají), protože cokoli, co tu ochutnám, mi propaluje sliznici (a to mi ostřejší jídlo docela chutná). Tuhle si jednou Benjamin stěžoval, že lidi v Africe v mladém věku zabíjí stres. No… Stres je asi jediná věc, kterou jsem tu neměla možnost vidět (když pominu vysavač, sekačku na trávu, sporák a tak…). Spíš bych to viděla na ty hromady bordelu, všudypřítomný hmyz a špínu, nulovou zdravotní péči a v neposlední řadě šílenou stravu.

Večer jsem schroustala obrovský ananas a zaplula do pelechu. O půlnoci zapnuli proud a mě samozřejmě probralo světlo, jelikož jsem zase zapomněla přepnout vypínač. Jaký má sakra smysl pouštět proud o půlnoci do šesti hodin ráno, když normální lidi spí? Přeci když už tedy se nade mnou elektrárna smiluje, tak by mohla zapnout elektřinu po setmění, když je ještě potřeba něco dělat za světla (nebo když už nic jiného, aspoň můžete koukat na televizi).

Jazyk stránek

Právě adoptováno: 792

K adoptování: 26

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Heslo:
Zaregistrovat se
Zapomenuté heslo

Napište nám

Váš E-mail: