Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 23. DÍL

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY BÁRY ŠTORKOVÉ Z CESTY DO GUINEJI V LISTOPADU 2012

Den devatenáctý, neděle, vnitrozemí, město Kissidougou

Přeci jen ve mně stále dřímá zvědavost antropologa a zejména z tohoto důvodu jsem se nechala ukecat a vypravila se v neděli ráno s Benjaminem a Simonem do kostela. Je až s podivem, jak naprosto bezproblémově a mírumilovně tu vedle sebe dokáže existovat islám a křesťanství. To, jestli je někdo muslim nebo katolík nikterak neovlivňuje vztahy mezi lidmi, přestože jsou tu všichni velmi silně věřící.

Raději jsem zatajila, že u nás to s vírou tak žhavé není a rozhodla se nevypadat jako neznaboh, takže jsem na sebe navlékla po vzoru afrických žen své nejlepší šaty, umyla si vlasy a mohlo se vyrazit. Tady nikdo nepředpokládá, že ateisté vůbec existují, v něco prostě věřit musíte, i kdyby to měli být vesmírní lidé v čele s Aštarem Šeranem. Kostel vypadal samozřejmě úplně jinak než u nás, žádné baroko či gotiku tu jistě čekat nemůžete. Byl velmi prostý, s obyčejnými dřevěnými lavicemi, kde od dob kolonizace sedávají muži odděleně od žen (pak ať se někdo pohoršuje nad mešitou, že jsou ženy při modlitbě separované). Já samozřejmě způsobila kulturní faux pas, když jsem (neznaje pravidla) okamžitě zaplula vedle Benjamina. Ten mě ale ujistil, že se snad nikdo pohoršovat nebude, protože jsem bílá (takže kolonizátor - a ten si může dělat, co chce). A měl pravdu. Do kostela dorazili i dva Francouzi (jediné bílé tváře, které jsem tu dosud zahlédla) a pán zůstal s manželkou v oddělení pro ženy (a to hned v první řadě).

Začala mše a já samozřejmě netušila, co mám dělat. No ano, kdysi jsem do kostela na bohoslužby sice chodila, ale to už je sakra dávno a v hlavě mi sotva zůstal český Otčenáš. Snažila jsem se pozorovat okolí a řídila se tím, co jsem viděla kolem sebe. Můžu říct, že katolická mše je stejná v Guineji i v Čechách, co se procesu týká (s tím rozdílem, že tady byla vedena v jazyce Kissi a ve francouzštině). Jiné je samozřejmě prostředí a hlavně zpěv. Zpívaly se písně Kissi, takže jsem nerozuměla ani ň, zato jsem si „koncert“ dost užívala. Kostel byl narvaný a sboristé měli i tradiční nástroje, bubny djembe, různé činely a chrastítka. Připadala jsem si spíš jako na představení etnické hudby. K přijímání jsem pochopitelně nešla, to by se na mě ten kostel ihned zřítil.

Po skončení se před kostelem všichni zdravili, podávali si ruce, diskutovali. Šli jsme ještě na trh – tady se také smlouvá o sto šest, ale trochu jiným způsobem než třeba v Turecku nebo v Maroku. Tam se totiž usmívající se obchodník na vaši poslední nabídku tváří shovívavě a udělá vám jakoby tu laskavost, že vám zboží prodá. Zatímco tady když řeknete svou cenu, prodejce je uražený a vypadá, že po vás vybranou věc hodí. Nicméně prodá. Patrně proto, že musí, jinak by neměl co jíst.

Odpoledne bylo hrozně líné, všichni usnuli a já na terase třídila vysvědčení, dopisy dětí, obrázky, potvrzení o školní docházce a účty za zdravotní péči. Vysvědčení mě docela zaujala, protože děti na základce mají úplně jiné předměty než u nás jako třeba přednes nebo morálka. Zavíraly se mi oči, tak jsem šla vzbudit Benjamina, aby se něco dělo. Ten se rozhodl, že navštívíme jeho mladšího bratra (který podle všeho není úplně bratr, protože mi Simon říkal, že všichni jeho praví mužští sourozenci zemřeli), který je v hospodě. Zajásala jsem – hospoda! To jsem tu ještě neviděla! Přijeli jsme na místo, na terásce se nacházel malý bar, na tabuli křídou napsaná nabídka. Pár stolků a umělohmotné židle, skoro jako u nás. Objednala jsem si guinejské pivo „SKOL“. Všichni nevěřícně zírali, když do mě zasyčelo během dvou minut. No neříkám, že je to nějaká ultra lahůdka, ale rozhodně je to o několik tříd lepší než turecký Efes. A to jsem se bála, že se tu ze mě stane abstinent.

 

 

Jazyk stránek

Právě adoptováno: 792

K adoptování: 26

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Heslo:
Zaregistrovat se
Zapomenuté heslo

Napište nám

Váš E-mail: