Adopce afrických dětí na dálku

JAK JSEM SE SETKAL SE SVOJÍ ADOPTIVNÍ DCERKOU MARIE HELENE

 

reportáž českého koordinátora a zároveň adoptivního tatínka Tomáše Pivody v Guineji

neděle 12.5., Guinea, hlavní město  Conakry

Vešli jsme s Benjaminem (pozn. guinejský koordinátor) do dvora, kde si v dáli hrály děti. Když nás uviděly, dvě z nich (holčičky) se s hurónským křikem rozběhly k nám, obě běžely ke mně a každá mě chytla za nohu. Měl jsem sice zapnutou kameru, ale tak mě to šokovalo, že jsem ji zapomněl sklonit, takže na videu je jen jak běží ke mně a pak prázdno. Marie Helene tam běhala bez trička, tak jsem začal vytahovat dárky, co jí poslala moje máma - nakoupila trička a jedny šatičky, všechno jsme vyzkoušeli, ještě dostala pastelky a obligátní bonbóny, přišla celá rodina a sousedi, tak jsme seděli na dvorku, kolem nás chodily slepice a kohouti. Prý si k sobě vzali i dva psy, což je mé oblíbené zvíře, ale přes den je zavírají, protože jsou prý "méchant". To je tu vůbec charakteristika spojená se psy = zlí. Přitom tu pár chudáčku občas běhá po ulicích. Zpět k návštěvě. Ukázala mi jejich příbytek, je to vlastně pokoj ze dvora, kde je velká postel, kde spí Marie Helene, její mladší ségra, její máma a babička, která za chvilku taky vylezla, prý je nějaká nemocná. Ptal jsem se Marie i její mámy, jak se učí. Škola ji baví, hlavně matematika, Benjamin několikrát zdůraznil, že je Marie hrozně inteligentní. Její máma vytáhla aktovku (=mírně zničený batoh, příště jí pošlu asi tašku do školy a sešity) a sešity a začali jsme listovat. Marie mi předčítala počty, začal jsem ji i zkoušet a všechno uměla (6+6,8+2 a podobně). Pak mi přednesla na kameru básničku a poděkování mojí mámě, tzv. "adoptivní babičce" , a různě jsme se bavili. Povídal jsem si i s mámou, vyprávěla, jak to mají těžké, přišla o práci a snaží se nějakou sehnat, podala si několik žádostí, ale prý ji nikdo nevolá. Naštěstí platí Pro-contact školu a zdravotní péči Marii, několikrát opakovala, jak je vděčná, že Benjamin je skvělý, že když je Marie nemocná, zavolá mu a on vše zařídí, dostanou léky a nemusí u doktora nic platit. Jinak by neměli ani čím platit. Živí se tím, že u souseda v mrazáku (když jde proud) chladí sáčky s vodou, které chodí prodávat poblíž na hlavní silnici. Pomáhá jí v tom v neděli i Marie Helene, která prý vždycky prodá úplně všechno (nedivím se, taky bych se od takový holčičky koupil vodu), nicméně jsem zdůrazňoval, aby hlavně nechodila prodávat jen vodu a chodila pořádně do školy. Máma mě ujistila, že jo, že jí chodí pomáhat jen po škole a že ji nepouští samotnou k hlavní silnici, protože to není bezpečné, protože se tu mimo jiné kradou děti. Přišla řeč i na otce, na kterého se Marie Helene prý často ptá, dost jí asi chybí. Otec pochází ze Senegalu, je to malíř, ale s matkou se nepohodli a rozvedli, on je pak všechny tři opustil a vůbec neví, kde je, prý možná v Senegalu. Jak si povzdechla její máma: "S cizinci v Guineji je to těžké...". Marie se jmenuje Diouf, což prý všichni hned poznají, že je to senegalské jméno. Matka s dcerkami se musely přestěhovat z minulého příbytku, protože už ho nemohly platit, nynější pokoj je vlastně bydlení u tety, která byla tak hodná a vzala je k sobě i s babičkou zadarmo. Byl to zážitek je navštívit, popovídat si s něma, ale zároveň jsem odcházel s pocitem bezmoci, že jim nemůžu víc pomoct. Když jsme se vrátili s Benjaminem zpět do knihovny a sedli si vyprahlí k prašné cestě a v obchodě si objednali vodu, pronesl Benjamin větu, o kterou stojí za to se podělit s všemi adoptivními rodiči: "Za těch osm let, co tu práci dělám, jsem vypozoroval zajímavou věc - adoptivní rodiče si vždycky vybírají dítě, které je jim v něčem podobné, ne vzhledem, ale povahou, charakterem, energií." To by bylo neskutečně zajímavé téma na sociologickou studii.

 

 

Jazyk stránek

Právě adoptováno: 757

K adoptování: 13

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Heslo:
Zaregistrovat se
Zapomenuté heslo

Napište nám

Váš E-mail: