Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 20. DÍL

Den šestnáctý, pokračování

Měli jsme hrozné zpoždění, takže bylo jasné, že dorazíme kolem půlnoci. Silnice se navíc pořád zhoršovala a zhoršovala. Většinu toho, co se na cestách nacházelo, už snad ani výmolem nazvat nelze. Spíš kráter. Strašně to drncalo a házelo, nejednou jsem se praštila o střechu auta. Pak se začalo stmívat a to už začalo být strašidelné, zejména, co jsme objížděli asi tři převrácená auta. Až ke městu Faranah jsem si hrála na antropologa a zpovídala Simona o tradicích kmene Kissi, ze kterého on i Benjamin pochází, a do jejichž regionu právě jedeme. V Guineji je totiž nespočet různých etnik a každé z nich má vlastní jazyk. Třeba Conakry a okolí obývají hlavně Susové, pak tu jsou Malinke (třeba prezident Alpha Conde je z tohohle kmene), Fula, Tono, další a další. A Kissidougou je domovem kmene Kissi, jak už název napovídá.

Dozvěděla jsem se, že každé etnikum má své tradice, které se od sebe ale příliš neliší. Tak třeba uzavření manželství. Když si chce chlapec vzít dívku, vezme deset kusů ovoce kola, zabalí ho do papíru a odnese tatínkovi potenciální nevěsty. Se sňatkem musí bez výhrad souhlasit všichni, protože jak mi bylo vysvětleno, v Africe se jakoby berou obě rodiny, zatímco u nás jde jen o jednotlivce. Pokud třeba tatík nesouhlasí, je po svatbě, i kdyby všichni ostatní stokrát byli pro. Rodiče také můžou svému dítěti ženicha či nevěstu domluvit už třeba při narození. Něco na způsob: Až vaše Fatoumata vyroste, tak si ji vezme náš Sékou za ženu. A jak Fatoumata, tak Sékou mají smůlu, jestli se jim to nelíbí. Také tu pořád funguje platba za nevěstu. Jelikož ženich bere rodině výraznou pracovní sílu, musí to nějak nahradit. Běžně dává každému z rodiny peníze, nezbytné je za každou nevěstu věnovat krávu. Za každou proto, jelikož tady může mít muž manželek, kolik chce. Sice v zákonech stojí něco jiného, ale tradice je tradice, která se doposud běžně praktikuje. A rozvod je možný zcela jednoduše. Muž ženu buď vyhodí, nebo mu ona uteče. Žádné papírování, nic. V případě, že choť zemře, další potenciální manžel/manželka je vybírán/a ze sourozenců zesnulého. Ale to už není pravidlem. Dědí hlavně muži, především bratři, kteří jsou také povinni zaplatit za pohřeb. Co se kmenové struktury na vesnici týká, každá má svého voleného náčelníka, který pak funguje jako výkonná, legislativní i soudní moc. Náčelník se vybírá podle kvalit, musí být starý, moudrý, zkušený a pokud možno gramotný. Skoro nejde představit si, že to takhle vážně ještě funguje, ale míjeli jsme právě takové vesničky, kde to přesně tak chodí.

Čím víc jsme se blížili k cíli, tím víc se ochlazoval vzduch. Zatímco ti moji dva Guinejci začali oblékat dlouhé rukávy, mně přestávalo konečně vadit, že vůbec mám na sobě oblečení. Začalo být příjemně svěží ovzduší a konečně jsem se nevařila ve vlastní šťávě. Vzpomněla jsem si, jak mě Genevieve přemlouvala, ať si vezmu zimní kabát, ve kterém jsem přiletěla, protože prý určitě hrozně zmrznu a musela jsem se usmívat.

Do Kissidougou jsme dorazili v půl dvanácté. Uvítal nás Damas, místní koordinátor, a jeho žena, která mi hrozně připomíná Livii Klausovou. Museli nás navést z „hlavní cesty“ (u nás by ekvivalentem byla polní cesta, abych vystihla úroveň vozovky co nejpřesněji) skrz nějaké rákosí až k domečku. Chudáci mi přenechali svůj pokoj, takže jsem si zase připadala blbě, že někoho vysídluji z postele. Damas mi přinesl malou svítilnu, a když ji postavil na noční stolek, vyplašil obrovského švába, který si tam vegetil. Další švábi byli v koupelně, jeden mi v nestřežené chvíli vylezl na nohu, no to to se mnou skoro seklo. Je zajímavé, že tady mají dokonce i koupelnu hned vedle ložnice, kde je „náš“ záchod, který ale nefunguje, protože neexistuje kanalizace. Stejně tak je tam nefunkční sprcha, jelikož voda se bere jedině ze studny. Snažila jsem se spláchnout většinu švábíků do odpadu, ale nakonec jsem se radši rychle ošplouchla vodou a šup natáhnout moskytiéru. Tentokrát jsem si dala na zapěchování konců moskytiéry pod matraci třikrát tolik záležet, protože z představy, že mám plnou postel brouků, se mi chce zvracet. Asi to tu budě pěkně ostré, a to jsem si myslela, že než Conakry nemůže být horší snad už nic…