Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 19. DÍL

Den šestnáctý, čtvrtek

Den přejezdu do Kissidougou zas až tak moc veselý nebyl, ale k tomu se dostanu. Vyráželi jsme v sedm hodin ráno z Conakry, před námi bylo asi 650km do vnitrozemí. Obsazení auta bylo: Benjamin, Simon a já. Rozvalila jsem se vzadu a rozhodla se, že budu spát, protože v noci byla hrozná bouřka a nemohla jsem usnout. Ráno taky lilo jak z konve, takže než jsem došla k autu, byla jsem skrz na skrz promáčená. Vyrazili jsme a já vykukovala z okna na neuvěřitelně zelenou krajinu. Za chvíli jsme začali míjet vesničky s typickým obydlím, takovou tou kulatou chýší s roštím místo střechy. Člověk má skoro problém uvěřit, že takhle tam může někdo opravdu bydlet.

Po cestě byl nespočet policejních kontrol. Měli jsme s sebou příslušnou dokumentaci pro povolení průjezdu za humanitárními účely, takže nás všude bez problémů pustili. Cestou jsem viděla hlavně auta převážející benzín, ale taky naložené taxíky včetně pár cestujících poskládaných na navršeném nákladu na střeše (neexistuje nic jako meziměstské autobusy, pokud chcete navštívit tetičku v jiném městě, musíte si najmout taxi), náklaďáky a armádní vozidla. Můžu říct, že z těch uniforem jde docela strach.

Stavěli jsme u nějakých vodopádů, ze kterých byli nadšeni hlavně mí spolucestující. Tedy ne, že by se mi to nelíbilo, ale přeci jen až zas takový přírodomil nejsem. Po návštěvě vodopádů jsme naskákali zpět do auta a projeli městy Kindia a Momou. Ještě jsme tankovali na benzínce, ale pak při výjezdu z Momou Benjamin brzdil před dírou (o stavu silnic později) a najednou rána – zezadu do nás šťouchla motorka. My jsme tedy díky Bohu krom zděšení neměli žádné následky, zato motorkář byl zraněný. Móda helem se tu totiž ještě úplně nerozšířila. Já pořádně nevěděla, co se přesně stalo, protože jsem kromě pár vět nerozuměla skoro ničemu. Benjamin mi akorát řekl, ať neopouštím auto a zamknul mě vevnitř. Špatně jsem viděla ven, seběhlo se hrozně moc lidí, a všichni se překřikovali. Půlka z nich nakukovala přes okénko k nám do auta a prohlíželi si mě jako exponát. Přijela policie, řev se ještě umocnil. Nakonec jsme museli na stanici, kde se nehoda vyšetřovala. Zabavili nám veškeré dokumenty a ptali se, co se stalo. Já radši úplně zapomněla francouzsky. Benjamina se Simonem si pak vzali stranou a já zůstala sama s bandou policajtů kolem mě. Za nějakou dobu se vrátil Simon a odvedl mě do auta, kde mi řekl, ten motorkář zemřel, protože mu jiné auto přejelo hlavu. To jsem vůbec nevěděla, takže jsem se vyděsila ještě víc (všechny nás určitě zavřou…).

Čekali jsme na stanici už dvě hodiny, já tedy nakonec schovaná a vařená v autě. Objevil se Simon, který mě uklidňoval, ať se nebojím, že prý pan hlavní policajt uznal, že to není naše vina, ale že samozřejmě očekává „dárek za vykonanou práci“, česky tedy úplatek. Ono je totiž docela průšvih s sebou vozit v autě bělocha, o kterém se dá automaticky předpokládat, že má spoustu peněz (je to přece běloch, žejo). Po třech hodinách čekání se konečně objevil Benjamin, sedli jsme do auta a upalovali pryč.

Jazyk stránek

Právě adoptováno: 871

K adoptování: 89

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Heslo:
Zaregistrovat se
Zapomenuté heslo

Napište nám

Váš E-mail:

Facebook