Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 17. DÍL

Den čtrnáctý, úterý

V úterý bylo v plánu, že pojedu s Genevieve do Madiny, což je největší trh v centru Conakry. Nemohla jsem se dočkat! Nákupy! Sice jí neskutečně trvalo, než se nachystala, takže jsme vyrážely až kolem dvanácté hodiny. Jely jsme taxíkem asi půl hodinky, pořád jsem sledovala, kdy uvidím to „centrum“. Zas nic. I v „centru“ to vypadá stejně, jako u nás v Kobaya, kde bydlím. Je tedy fakt, že sem tam bylo možné zpozorovat nějaký ten normální dům či nedostavěnou mešitu, a bylo vidět, že někde prodávají i věci, které nejsou z druhé ruky. Tady se totiž, jak jsem si všimla, prodává hlavně použité zboží. Ledničky, nábytek, klimatizace, pár kusů stojí osaměle před budkou prodejce a čeká na potenciálního majitele. Strašně by mě zajímalo, jestli si to vůbec někdy někdo koupí, protože ty věci jsou většinou v dost špatném stavu, ale to je čistě můj rozmazlený evropský pohled na situaci. Třeba jsem takhle vedle internetové kavárny zahlédla k prodeji tři značně ošuntělá kožená/koženková saka, kterými by u nás pohrdl patrně i bezdomovec. Nedokážu pochopit, jaká může být poptávka po podobných komoditách tady v tom počasí, když se nedá vydržet pomalu ani v kůži vlastní.

Každopádně jsem pod pojmem Madina čekala to, co více méně znám z Turecka či Maroka – historické centrum s krámečky, pěkně uklizenými, s načančaným zbožím, sem tam restaurace či kavárnička… No tak to jsem se sekla. Madina je chaos a blázinec. Jeden pultík vedle druhého, některé v zastřešených prostorách polorozpadlé barabizny, kde se všude všechno válí a vy, pokud máte o zboží zájem, musíte většinou solidně hrabat, abyste vůbec zjistili, zda mají požadovaný kus. A samozřejmě tři čtvrtě věcí je použitých.

Musím říct, že jsem uvnitř neudělala jedinou fotku a to má svůj pádný důvod – jakmile bych se zastavila jen na milisekundu a začala něco lovit v tašce, všudypřítomní prodejci a „nutiči“ by mě rozebrali na součástky. Nejsem úplně schopná popsat, jak to tam chodí a i kdyby, našinec si něco podobného prostě nedovede představit. Jasně, v Turecku před deseti lety (dneska už je to nakupování tam skoro až nuda) na vás prodávající pokřikovali, sem tam na vás někdo sáhnul, smlouvalo se a tak. A vím, jak jsme si stěžovali, že se člověk nemůže ani pořádně nabízeným zbožím pokochat, protože mu hned někdo něco nutí. No tak tady je to dotažené k dokonalosti.

Jen vejdete do první z uliček mezi pultíky, cestu vám zastoupí tak šest lidí, každý ruce plné čehokoli (šátky, trička, voda, tašky) a už na vás vyloženě řve: „Běloško!!! Kup si to!“ A vy se snažíte prodrat skrz, hlavu sklopenou, oči hledají únikový východ, ale to už se na vás zezadu řítí další, kteří zavětřili bezradného cizince. Jeden mě čapnul dost silně za rameno a prostě mě nechtěl pustit, obtočil mi kolem krku nějaký kus hadru a křičel: „To si koupíš!“. No nekoupila jsem, utekla jsem, ale dalo to práci. Ze začátku jsem se vztekala velmi nesměle, ke konci nakupování už jsem bez ostychu řvala na celý trh: „Nechte mě být, jděte do háje, já to nechci, je to hnusný!“ A podobně. Samozřejmě jsem na každém rohu slyšela obligátní „Fôté“.

Když už jsme s Genevieve někde objevily relativně klidný koutek (protože když projevíte zájem o něčí zboží, ostatní vás nechají na pokoji, to si zas majitel pohlídá, abyste mu neutekli), většinou by mě (nebýt Genevieve) pěkně obrali. Říkala mi, že za žabky, které normálně stojí 15 000 GNF (asi 45Kč) po mě chtěl pán 300 000 GNF. Bílá pleť je podle nich totiž projevem nadměrného bohatství. V jiném krámku jsem ale ty samé žabky koupila nepředražené, takže pokud jsme někde nepořídily, vždy se našlo místo, kde byl prodejce ochoten nabídnout zboží za přiměřenou cenu.

Co se tak prodává na trhu nejvíc? Jednoznačně látky, které jsou krásně barevné a neskutečně laciné. Jen si vybrat. Ovšem komu se chce vybírat z milionů látek, když se za vámi táhne dav agresivních nabízečů, kteří se snaží upoutat vaši pozornost třeba i tím, že po vás něco hodí…

Chtěla jsem si koupit kecky do Kissidougou (což je ve vnitrozemí), kam se velmi brzo chystám. Vyhlídla jsem si jedny a požádala o vyzkoušení. Než mi našli velikost, chlapec vedle se také zrovna zouval, aby si mohl zkusit polobotky. Přiběhl prodavač a na bosou nohu mu navlékl jakýsi igeliťák, na který si pak boty zkoušel. Oklepala jsem se hrůzou, plíseň ještě nemám a nutně mít nemusím, Bůh ví, kolik lidí už takhle sáček použilo… Přinesli mi moje 41, pán sundal obal z obuvi a už mi ho soukal na nohu. Naštěstí se zdálo, že tyhle botky ještě nikdo nezkoušel, takže byl jejich obal snad nepoužitý… Co mě ještě zaujalo – jakmile si něco koupíte, ani náhodou k tomu nedostanete tašku. Zato kolem vás během uskutečňování transakce krouží alespoň čtyři prodavači různých igelitek či látkových taštiček. Ve chvíli, kdy se s nakoupeným zbožím otočíte, už vás mají v hrsti, pokřikují a snaží se vám jednu vnutit.

Docela se mi ulevilo, když jsme zase seděly v taxíku nazpátek. Oči navrch hlavy z nakupování, prohlížela jsem si úlovky a hned přemýšlela, co koupím příště. Strávily jsme tam asi tři hodiny, ale můžu vám říct, že jsem doma už ani nehnula brvou, protože jsem byla úplně vyřízená. Při cestě domů nás zastihl strašný slejvák. Genevieve se chvíli přehrabovala v nákupu, ze kterého vytáhla dvě igelitky. Hned mi jedna přistála na hlavě, to prý, abych neměla mokré vlasy. Sice jsem vypadala, no, jako debil, ale nutno říci, že svůj účel to splnilo docela dobře.