Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 16. DÍL

Den třináctý, pondělí

Mám hrozně ráda zdejší rána. Není úmorné hic, dá se sedět na terásce, aniž by vás něco okusovalo, ideálně můžu chroupat banán či pomeranč (jako právě dnes ráno) a pozorovat ještěrky, které pobíhají po zdech a vyhřívají se na probouzejícím se sluníčku. Naučila jsem se vstávat s východem slunce, protože většinou už je všude stejně hrozný kravál a já bývám tou dobou dávno vyspaná do růžova.

Přišla jsem na to, jak se co nejvíce vyhnout „uličce smradu“, když vynáším odpadky. Stačí všechen bordel pevně zabalit do igelitky, zauzlovat, stoupnout si na začátek uličky a pořádně zamířit.

Ráno jsem měla naplánovanou generální očistu, protože se ze mě už špína začala i drolit. Navíc jsem si řekla, že by bylo fajn si po skoro dvou týdnech oholit nohy. Místní zrovna tuhle část hygieny opravdu neřeší, ženské pobíhají venku s chlupatýma nohama i podpažím, což vypadá vážně hodně divně. Moje chloupky na nohou jsou proti těm jejich jak chmýří.

Úplně se mi rozpadly botky. Benjamin dneska ráno při cestě do školy poznamenal, že jsem „vraie africaine“, což znamená „pravá Afričanka“, jelikož mám rozbité špinavé boty a staré odrbané oblečení z Evropy.

Ve škole jsme dokončovali focení dětí, které nám doposud chyběly, ale vypadá to na nekonečný proces. Posadila jsem se na židli a pila vodu, když tu z jedné třídy vylezl chlapeček. Zůstal na mě zírat. Vytřeštěné oči, otevřená pusa, šťoural se v nose. Takhle vydržel tak deset – patnáct minut. Víte, jak je to divné, když na vás takhle vlastně skoro všude zírají děti? Připadáte si jak největší exot. Kdybych měla u nás doma na hlavě třeba čápa a byla natřená na zeleno, tak pohledy kolemjdoucích nebudou ani z poloviny tak upřené jako tady.

Další dítě jsem vyděsila k smrti, když jsem šla o přestávce do internetové kavárny. Chlapec totiž hrál fotbal, a jak byl zabraný do míče, tak si mě všiml až ve chvíli, kdy jsme do sebe vrazili. Uskočil asi o tři metry a měli jste vidět ten výraz plný čiré hrůzy.

Z internetové kavárny mě zpátky do školy vedl Magas, Benjaminův asistent. Šli jsme různými uličkami, které mi připadaly, že se čím dál víc zužují, to samé platilo i o smradu, Jako by mezi šíří uličky a intenzitou zápachu byla přímá úměra. Teď zase vysedávám ve škole a čekám, jestli se nějaké špuntě přijde nechat vyfotit. Je mi pěkně špatně, protože jsem si dopoledne koupila bagetu plněnou fazolkami v červené omáčce. To, že se do náplně vetřela i ryba, vás, předpokládám, nepřekvapí. Přemýšlím, kam bych si v případě nutnosti odskočila se vyzvracet. Onu nešťastnou bagetku jsem si koupila řekněme v „kantýně“. Teď co mám kantýnou na mysli – před přestávkou ve škole se podél jedné zdi seřadí s polorozpadlými stolky ženské, které prodávají dětem to, co doma navařily, případně připravily. A bagetka byla jedním z oněch produktů. Říkala jsem si, že když to jí děti, nemůže to být špatné ani pro mě. Ale svůj omyl už znám. Hlavně po tom, co jsem viděla teď jedno dítě válet se ve špíně a ocucávat prázdnou láhev od vody, která vypadala na to, že na zemi už nějaký ten pátek leží. Tomu se totiž říká rozdílná úroveň odolnosti vůči bakteriím.

Je moc roztomilé, jak se mě tu všichni snaží uklidit ze sluníčka. Jak jsem byla nemocná (což se velmi rychle rozneslo – polomrtvá bílá Evropanka je přeci jen událost), všem jsem řekla, že je to proto, že nejsem zvyklá na sluníčko. Stačí, aby na mě škvírou někde dopadal jeden paprsek sluníčka, a hned jsem někým přestěhována jinam.

Tak teď na mě zaútočil brouk podobný našemu chroustovi, akorát měl po stranách žluté čáry. Hned potom přímo vedle mě spadlo se stromu mango. Ještě, že se netrefilo mně na hlavu.

Celou dobu focení tu mám malou holčičku – samozvanou asistentku. Sama v programu není, ale obdivuhodně diriguje všechny okolo, jak si mají sednout, že se mají usmívat, a že takhle ty dárky držet teda nebudou. Dost mě překvapilo, že nikomu nezávidí – každého dárek si se zájmem prohlédne, ale hned ho vrátí zpátky.

Hrozně se jí taky zalíbil můj počítač, pořád mi na něj šmatlala, tak jsem ho musela uklidit. Holčička už je tedy naštěstí pryč, tak můžu pokračovat v psaní. Čili na PC se mi dívenka vetřela ve chvíli, kdy jsem hrála karty, kde mi dokonale prohrála jednu partii. Pak mi zvonil telefon. Když jsem ho chtěla uklidit zpátky do tašky, vyndala mi ho z ruky a jala se vytáčet mou bývalou šéfovou (no ta by měla asi radost). Nakonec mi normálně vlezla do tašky a zalíbil se jí růžový fix. Podívala se na mě a úplně nevinně řekla: “Dárek?“.  No co mi zbývalo… Tak jsem se sice zbavila její zvědavosti vůči obsahu mé kabelky, ovšem mám pokreslené ruce, židli, šaty… no a taška snad půjde od růžového fixu také umýt…

Večer na terase Genevieve škubala slepici (upřímně doufám, že to nebyla jedna z těch „ošetřených“ Biolitem). Chvíli jsme si všichni povídali, ale pak už jsem začínala vytuhávat, takže jsem zaplula pod moskytiéru a usnula.