Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 13. DÍL

 

Den desátý, pátek

Ráno jsem se probrala v mnohem lepším stavu než včera a všechny přesvědčovala, že na tropickou horečku neumřu. To se pokaždé setkalo s nadšeným provoláváním „Dieu merci“, čili „díky Bohu“. Já bych teda poděkovala hlavně Zentivě, ale prosím, proč ne. Zůstaly mi ještě teploty, ale nedá se nic dělat, nejsem tu proto, abych si válela šunky, takže se jde pěkně do práce. Čeká mně aspoň 150 dětí u Benjamina a chci stihnout všechno, takže hurá do práce!

Nasypala jsem do sebe ještě půl balení hroznového cukru, abych byla fit a chystala jsem si věci, když tu se objevila Genevieve a ptala se mě, jestli mam tu věc na malá zvířátka. Zahlédla totiž u mě Biolit. Věnovala jsem jí ho, a hned jsem mohla pozorovat ten fofr. Genevieve vystříkala úplně všechno. Úplně. Jako první to schytaly slepice (doufám, že nechcípnou), hned pak terasa, okna, došlo i na záchod. Teď mám trochu strach, že hmyz odtamtud vysídlený mě bude chtít ztrestat a pomstychtivě se mi nastěhuje do pokoje. Genevieve běhala se sprejem po domečku a nic jí neušlo. Zejména s oblibou prováděla dezinsekci na věcech, které se nacházely venku, význam toho mi zůstává skryt. Čekala jsem, že si očistou projdou jednotliví členové domácnosti, popřípadě návštěva, ale naštěstí zůstali ušetřeni.

Focení ve škole bylo tentokrát zdlouhavé. Děti z místní školy již zdokumentovány byly, proto jsme museli čekat, až dorazí děti ze škol jiných. Málem jsem Benjamina přetrhla, protože jsme na místo dorazili kolem deváté hodiny, ale až tam mi velmi mile oznámil, že žádné děti nedorazí před druhou hodinou. Afrika.

O přestávkách jsem byla vždy zanechána napospas dětem, které se vyhrnuly ze tříd a šly si mě ošmatat. Některé si zvědavě prohlížely foťák a k extázi je přivádělo, když mávaly rukou před objektivem a mohly to sledovat na displeji. Některá dítka mě prosila, abych jim dala taky dres, i když nejsou v programu adopce, a když jsem řekla, že nevím, jestli nějaké zbydou, snažily se mě uplatit svačinou.

Odpoledne jsme se vrátili domů, na stole bylo jídlo (hádejte – ano, byla to ryba), takže jsem šla schroupat něco vlastního a následně se vydala do internetové kavárny. Tam po pěti minutách interakce s civilizací došel benzín v generátoru. Počítače se vypnuly, světla potemněla a ventilátory se zastavily. Čekali jsme asi půl hodiny, než někdo došel na benzínku pro další palivo, ale pak už se proud naštěstí rozběhl a já tak mohla pokračovat v komunikaci s Evropou.

 

Jazyk stránek

Právě adoptováno: 792

K adoptování: 26

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Heslo:
Zaregistrovat se
Zapomenuté heslo

Napište nám

Váš E-mail: