Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 11. DÍL

Den osmý, středa

Ráno jsem posnídala zbytek včerejšího nákupu a přeprala si některé věci. Čekalo mě focení dětí u Benjamina ve škole El Wariah, kam jsme se vydali krátce před devátou hodinou. Nenápadně jsem pozorovala, co se děti v jedné třídě učí – zrovna se řešilo osobní zájmeno „já“. Do jedné třídy jsem vlezla a Benjamin se zeptal pana učitele, zda si můžu udělat pár fotek. Ten s radostí a lehkým překvapením svolil a já udělala pár nesmělých snímků. Docela jsem se podivovala tomu, že děti samy od sebe vstaly, když jsme vešli do třídy, pamatuju se, že jsme na to byly taky jako děti zvyklé, ale netuším, jestli se to vůbec ještě praktikuje dneska. Žáci téhle školy mi přišli dost živí, jakmile byla přestávka, už jsem je měla všude kolem sebe. Každý se mě chtěl alespoň dotknout a slyšela jsem samé ‚Fôté“, což je výraz pro bílou v jazyce Susu. Kéž bych nevěděla, co to znamená, protože to slyším kamkoli, kam přijdu. Dokonce i lidi, kteří znají mé jméno, mi říkají Fôté. Prý to ale rozhodně není míněno urážlivě. Všichni totiž moc dobře vědí, že Fôté přináší do Afriky peníze, a proto kdo má za kamaráda bělocha, jako by měl podle všeobecného mínění cokoli, na co si vzpomene. Ale můžu vám říct, že mi rozhodně to neustálé pokřikování příjemné není, i když se na to snažím nazírat jiným pohledem. U nás přece jen většina označení, které vyzdvihují etnické rozdíly, nemá lichotivý nádech, případně se nepoužívá v kladném kontextu.

Zpátky do školy - dostala jsem za úkol najít vhodné místo na focení, ale bylo mi naprosto jasné, že právě to v areálu školy nenajdu. Na focení je potřeba být ve stínu, jinak by se dětičky buď na fotkách hrozně šklebily, nebo by to bylo proti sluníčku, taky já bych rychle umřela vedrem (jo, rozlepilo se mi vedrem lepidlo na botách, takže jsem od Catherine vyfasovala provizorní žabky – když za strašáka, tak se vším všudy…). Bohužel nic takového jako stín a ucházející pozadí jsem nenacházela, proto jsem se zeptala Benjamina, kde se fotilo minule. Benjamin mi na to odpověděl, že mimo školu, obrátil u toho oči v sloup a udělal takový ten točivý pohyb rukou vedle hlavy, který mi se vší kulantností dával jasně najevo, že místo v areálu najít musím. Asi čtyřikrát jsme se museli přesouvat, protože tam, kde jsme fotili, začalo svítit sluníčko. Poslední fázi fotek jsem přetrpěla na slunci já, aby na děti neházely divné stíny stromy a podobně. Sice jsem byla uvařená, ale vyfotila jsem 208 dětí, což byl docela výkon a Benjamin měl radost, jak focení stihneme během dvou dnů místo tří.

K obědu jsem si během focení došla pro dva pomeranče, které se tu loupou nožem stejně jako u nás jablko. Stejně se pak pomeranč i okusuje, Taky jsem si zakoupila něco, co připomínalo rozinkového šneka. Ale podle chuti už to na pultu nějaký ten den leželo, takže úplně nadšená jsem nebyla.

I tentokráte mě zaujalo téměř pravidlo při focení – z normálně usměvavého a rozjařeného dítěte, jakmile bylo usazeno před fotoaparát, rázem se stala sfinga. Obličej ala „nejsem tady“ vždy na chvíli ustoupil zvědavému výrazu, když jsem otvírala obálku s dárkem od rodičů. Následoval opět ledový pohled do objektivu. Jakmile bylo dítko propuštěno i s nově získanými pozornostmi, měli jsme zpět zase to veselé špuntě, které nedočkavě a podrobně zkoumá obsah balíčku. Kdo měl z dárků také velikou radost, byli rodiče. Ti se však více radovali z věcí, které potomek až tak úplně nedocenil, jako třeba ponožky.

Tím se dostávám k tomu, co adoptivní rodiče dětem posílají (pokud tedy něco pošlou – kolikrát mi před foťákem seděla tak sladká holčička, že jsem nedokázala pochopit, jak je možné, že jí žádná obálka nepřišla). Klasicky to jsou fotky a dopisy. Nedá mi to a musím se vyjádřit k zasílaným fotkám: některé jsou, řekla bych, na místě (fotka rodiny, domečku, obýváku, psa). To aby dítko vidělo, jak to v té České republice žijeme, jak vypadáme a podobně. Možná však není úplně vhodné posílat dětem, které nemají ani na nové boty, fotky s nápisem „naše dovolená“. Jako dárečky dostávají děti nejčastěji obligátní psací a kreslicí potřeby, drobné francouzské knížky, dívenky šperky dívenky a kluci fotbalové dresy. V jedné obálce byla dokonce semínka mrkve a hrášku. Samozřejmě netuším, jak moc vhodné jsou naše pěstitelské zárodky pro místní půdu, ale to nic nemění na tom, že jako nápad a snaha pomoci je to naprosto obdivuhodné. Stane se, že některým dárečkům děti nerozumí nebo je neumějí používat. Jeden obdarovaný chlapeček zoufale koukal na zaslané frisbee a neměl ani ponětí, co to má sakra být (že by talíř na rýži…?). Dokonce to nevěděl ani nikdo z koordinátorů.

Po skončení „pracovní doby“ jsem jela za Catherine, kde jsem vyfasovala co jiného než rybu (!!!), takže jsem utíkala zakoupit sušenky, kokos a ananas, který na rozdíl od té vodní potvory ocením.

Po jídle jsem se šla umýt. Já vím, že to bude znít jako špatný vtip, ale z rámu dveří mi zrovna v procesu polévání se vodou spadla baterka a rozletěla se na milion kousíčků. Zažívala jsem vrcholný pocit zoufalství. Totální tma a vědomí, že všude kolem mě je hromada přerostlého hmyzu a hlavně pavouk Lojzík. K tomu jsem byla samozřejmě mokrá, takže jsem musela nahmatat ručník, hned se nasoukat do šatů a utíkat pro mobil. Nalezla jsem všechny části baterky, až na kryt k baterkám (nejdřív jsem si ho spletla s obrovským černým a tlustým broukem, fuj). Ten totiž skončil tam, kam bych pro něj nešáhla ani za hromadu peněz, čili přímo v jímce záchodu.

Tahle událost mě tedy lehce demotivovala. Bez baterky, s umírajícím mobilem a bez proudu jsem zalezla do postele a rozhodla se, že tmu zaspím a zítra si koupím baterku novou.

 

Jazyk stránek

Právě adoptováno: 798

K adoptování: 14

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Heslo:
Zaregistrovat se
Zapomenuté heslo

Napište nám

Váš E-mail: