Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 10.DÍL

Den sedmý, úterý
Patrně abych si zvykala, ráno jsem v botě objevila asi 15cm stonožku. Ještě, že byla tak velká a tudíž jasně zřetelná, takže jsem na ní nešlápla, to už bych asi seděla v letadle nebo v blázinci.
Jinak je to dneska to samé, jako včera – focení domluvené na 8 hodinu u Catherine. Poprvé jsem šla ven sama, takže jsem byla trochu nervní. Ještě jsem tu neviděla jediného bělocha a místní evidentně taky ne, takže na mě vyděšeně i zvědavě zírali a děti a ženy se mě snažily nenápadně dotknout. Jako problém se projevilo přejití silnice bez utrpění fatálního úrazu. V Turecku jsem se sice naučila přebíhat ve velkém chaosu, do Afriky má však tato zkušenost bohužel dost daleko. Nakonec se ale zadařilo a já zastavila taxík jedoucí mým směrem. Samozřejmě byl na první pohled plný, ne ovšem dost plný. Vmáčkla jsem se na zadní sedadlo ke třem chlapům a jeli jsme. Když jsme míjeli školu, pěkně jsem si řekla o zastavení a zaplatila.
Začalo se fotit, víceméně se zvládlo všechno, ale chybí nám ještě 8 dětí, které jsou právě teď dohledávány. Stane se, že některé děti jsou nemocné, nebo se přestěhují.Fotky jsem zase třídila, naštěstí všechno vyšlo dobře. Třídila jsem ještě vysvědčení dětí od Benjamina, ale v sedm už byla úplná tma. A co chcete bez světla dělat… Chvíli jsem posedávala na terase a objevil se Benjamin. Zkontroloval mi cvičení z francouzštiny, která si tu poctivě vyplňuju a pak jsme ještě rychle sjeli do Lambanyie (to je čtvrť) pro džus, avokádo a chleba.
K cestám – nejen, že tu mají šílené cesty, ale jelikož nemají funkční pouliční osvětlení, je docela zábava někde odbočovat, protože nevidíte ani, že tam nějaká ulice je, a že do ní můžete vjet. Taky jsem za celou dobu pobytu neviděla jedinou dopravní značku, ukazatel či snad nedej Bože semafor.

Jazyk stránek

Právě adoptováno: 792

K adoptování: 26

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Heslo:
Zaregistrovat se
Zapomenuté heslo

Napište nám

Váš E-mail: