Afrika má mnoho rozměrů, objevuje se i v českých pohádkách. Představujeme Vám dvě pohádky od našeho spolupracovníka, Mgr. Tomáše Kepky, vysokoškolského pedagoga.
O ZTRACENÉM POLŠTÁŘKU
Janička měla na houpačce růžový polštářek, houpala se celý večer a když šla už domů ani si nevšimla, že polštářek upadl a ležel na trávě pod houpačkou. Měla ho vzít domů, ale zapomněla ho na zahradě. V noci pršelo, byla tma, polštářek ležel celý zmoklý a špinavý pod houpačkou.
„Co já budu dělat?“, naříkal polštářek. „Vždyť já nemám ani nohy, ani ruce, ani křídla... Jak já se teď vyčistím, jak mám odletět?! To by bylo krásné, kdybych měl nějaká křídla.“
A polštářek usnul. Přiletěla víla a udělala mu křídla. Když se polštářek probudil, třásl se zimou.
„Taková Afrika“, zamyslel se polštářek. „Co třeba čápové co hnízdí na komíně? Kam oni to letěli, neletěli do Afriky?! Jé, tam bych se chtěl také hrozně podívat, tam to musí být krásné a jsou tam černouškové a jsou celí čokoládoví. To já moc dobře znám. Jednou na mě Janička vylila čokoládu a je na mně hnědý flek doteďka. Já bych se na ty černoušky chtěl podívat. A tak vzal křídla a letěl a letěl...
Letěl přes hory a doly až doletěl do Afriky na Saharu a tam v jedné oáze spatřil domorodé děti. Sletěl dolů a viděl tam černouška, který neměl ani hračky, ani peníze, ani nic k jídlu a také neměl peřinku a ani žádný polštářek.
„To jsem sem dobře přiletěl“, radoval se polštářek. „Tenhle malinký chlapeček černoušek už je celý nešťastný, že se mu dobře nespinká. Já k němu přiletím a on bude mít alespoň malinký polštářek.“
Černoušek opravdu hned tleskal ručičkama.
„Jůva, mami“, volal, „hele koukej co tu letí, co to přiletělo, je to takové krásné růžové a má to křídla. To bude nějaké zvíře.“
„To není zvíře“, vysvětlovala maminka. „To já jsem už viděla, když jsem byla malá. Měli jsme krásný dům a tam všichni měli své polštářky přesně takové. Ale pak přišlo veliké sucho a všechno uschnulo, všechny květinky a rostlinky, zvířata pošla žízní. A tak jsme přišli o veliký statek, o všechno co jsme měli a teď nemáme co jíst. Ale takové podobné polštářky jsme tam měli a na tomhle polštářku se ti bude moc a moc krásně spinkat. Když si na něj položíš hlavu bude se ti zdát třeba o hodné víle, nebo o nějakém krásném dobrodružství, o velikém městě, kde jsou školky a školy, kam chodí děti. Podívej, tady ten polštářek, ten určitě přiletěl až odněkud z Evropy.“
A tak polštářek posloužil chlapečkovi a chlapeček byl moc šťastný. A že se mu od té doby krásně spalo, tak z něho vyrostl veliký a chytrý chlapec, který mohl jít do školy.
Ve škole byl dobře odpočinutý a nebyl tak unavený jako býval předtím. Dával tam víc pozor a naučil se spoustu věcí. A když byl chlapeček větší, už byl moc šikovný, když přišlo jen trošku deště a zapršelo, rozeběhl se po záhoncích a rychle sel semínka a vypěstoval krásné sazeničky, ze kterých pak vyrostlo mnoho dalších afrických rostlinek k jídlu. A černoušci postupně zapomněli, že mívali hlad.
Polštářek věděl, že už splnil svůj úkol.
"Vždyť já se musím podívat zase zpátky domů.“, říkal si. „Když čápové sem do Afriky létají v zimě, kde bydlí v létě? No letí přeci zpátky do Čech."
Janička v té době už měla deset jiných polštářků a zrovna si říkala:
"Kde je asi ten můj nejhezčí, ten růžový?"
Podívala se na oblohu a viděla hejno čápů a za nimi letěl takový podivný růžový čáp - ani zobák a nohy neměl a přistál jí přímo na klíně.
„Víš kde jsem byl?“, zeptal se polštářek. „Až u černoušků v Africe a tady na mě jeden černoušek načmáral nějaký vzkaz, podívej se.“
Janička otočila polštářek na druhou stranu a četla: ,Hi, hi‘ – – Hallo, see you‘. A pak tam bylo napsáno ,I love‘ nebo něco takového, to jak se ten černoušek učil anglicky a neměl zrovna sešit a tak si to napsal na ten polštářek.
„Hm, a kde jsi vzal křídla?“, ptala se Janička.
„Ty mi dala kouzelná víla.“, odpověděl polštářek. „A když budeš hodná, tak třeba k tobě taky přijde a dostaneš křídla, abys mohla splnit nějaký svůj sen. Třeba letět někam do Afriky. Ale kdybys tam neletěla, měla bys aspoň vzít hračky, které nepotřebuješ, a poslat je černouškům, protože já jsem tam byl a oni nemají žádné hračky a byli by strašně moc rádi.“
„Tak jo“, řekla Janička. „To bych mohla udělat, protože já si už s některými vůbec nehraju a když je dám do krabice, tak je tam můžu klidně poslat. A napíšu na ně taky: ,Hi, hi, hallo, see you, I love‘ nebo něco takového podobného, protože to se zrovna učíme ve školce.“
