Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 9.DÍL

Den šestý, pondělí

Hned ráno při odhrnování záclony na mě spadnul obrovský a nechutný pavouk, který okamžitě zmizel pod postelí. Málem jsem z toho měla infarkt, takže doufám, že pod tou postelí zůstane ještě čtyři týdny.
Jinak mě dnes čekala práce. Mým úkolem bylo vyfotit u Catherine ve škole děti, které jsou adoptované na dálku českými rodiči. V téhle škole jich je takových přes dvě stě a každé dítě se fotí alespoň čtyřikrát. Celá postava, od pasu nahoru, portrét, s dárkem od rodičů (pokud zaslali) a s dárkem zakoupeným ze sbírky. Koordinátoři jako dárky nakoupili sportovní dresy, takže tentokrát se rozdávaly trika a trenýrky.
U Catherine jsem nejdříve dostala snídani. S velkou zvědavostí se mi do jídla vložil prcek Mohamed, který byl opravdu hrozně špinavý, a z nosu mu tekly nudle. Ošmatal mi důkladně všechny kousky baget, tak jsem se mu je rozhodla velkoryse věnovat. Kousek si vzal, oslintat, ožvýkal a rozpatlal po mých šatech či tašce. Snídaně pro mě sice skončila, ale Mohamedovi zachutnaly smažené brambory, takže jsem tímhle způsobem asi polovinu talíře zlikvidovala a tvářila se, že jsem to snědla sama. Po jídle se mě Cathy zeptala, zda si dám kávu. Normálně kafe moc nesmím, ale tentokrát jsem se vážně těšila, protože jsem od příjezdu nic podobného neměla. Postavila přede mě termosku s velkým nápisem „COFFEE“, pixlu s cukrem a dva pytlíky, co připomínaly vzorek prášku na praní. Ukázalo se, že je to sušené mléko. Nalila jsem si kávu, ale při prvním ochutnání jsem se tedy hodně zarazila. Tohle bych totiž netipovala ani na slabý čaj. Že by jen vyplachovali termosku a vodu zapomněli vylít…?
Začalo focení. Roztřídili jsme s asistenty obálky od rodičů a nachystaly dresy. Když bylo hotovo, začala Catherine volat jednotlivá dítka k focení. Děti vypadaly z takových 70% vyděšeně, předpokládám, že se před objektivem styděly, protože jakmile vstaly ze židle, začaly si prohlížet dárečky, usmívat se a dokonce i mluvit. Takhle jsem vyfotila asi 140 dětí.
Po focení přišlo na řadu opět jídlo, rýže s rozemletými listy od brambor, no já nevím, zatím nejlepší jídlo, co jsem tu byla, byl meloun z trhu.
Odpoledne mě odvezli domů a já začala s tříděním fotek. Každé dítě do své složky. To bylo dost o nervy, protože mi všechny děti připadají stejné a pokud bych někoho šoupla jinam, než patří, nebo ho přeskočila, rázem by měli rodiče fotky jiných dětí. Docela jsem se děsila, že mi podle seznamu vyjde, že mám zařadit holčičku, ale místo toho budou na řadě fotky chlapečka. Kupodivu se tak nestalo a všechny děti jsou snad zařazené správně.
V sedm hodin se setmělo a vzhledem k absenci elektrického proudu jsem neměla co dělat. Vylezla jsem na terasu, kde byla Genevieve s mladším bratrem, dvěma mladšími sestrami a kamarádem Ernestem. Poslouchali potmě písničky z mobilu, tak jsem se k nim přidala a dala jsem k dispozici svůj meloun, který mi snad asi dva dny stál u postele. Jen se po něm zaprášilo. Kamarád Ernest natrhal doma na palmě kokosové ořechy, takže každý jeden vyfasoval. Nasekal je velkým nožem, odstranil „pokličku“ kokosu a já se mohla pustit do mléka a hned pak do dužiny, mňam.
Když jsem se šla umýt, zjistila jsem, že velký pavouk v „koupelně“ zaujal místo na zadní zdi. Koupelnu jsem kvapem opustila, ale pak jsem si vzpomněla, že se strachem se dá lépe bojovat, když si ho pojmenujete. A abych odlehčila tomu, jak je ten pavouk velký a hnusný, rozhodla jsem se mu říkat „Lojzíček“. Uprostřed noci spustili proud. Normálně bych z toho měla obrovskou radost, pokud by to neznamenalo, že se všude zapnula veškerá světla (čili i u mě v pokoji). Vymotala jsem se z moskytiéry a došourala se zhasnout, příště si dám větší pozor na to, v jaké poloze nechávám vypínač, když vypadne proud.