Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 8. DÍL

Den pátý, neděle - pokračování


Poté, co jsme dojedly, zůstaly jsme sedět a můj doprovod si povídal a povídal. Mezitím přišel zase někdo jiný (ale pouze ženy, muži seděli jinde), talíře byly doplněny a nově příchozí se tak mohly pustit do jídla (ano, pořád s těmi samými neumytými a nedezinfikovanými lžícemi). Během toho všeho se dávaly peníze na svatbu. Škoda, že jsem přesně nerozuměla, co a jak si mezi sebou při předávání peněz říkají, protože by to mohlo být z antropologického hlediska asi dost zajímavé. Ale probíhalo to nějak tak, že se začaly řešit, kolik kdo dal peněz na svatbu. Jedna paní se hned začala vytahovat, že dala 50 000 GNF (moc se nepředala, to je asi 150kč), a proto se Cathy se svou kamarádkou nemohly nechat zahanbit a taky vytáhly přesně takový obnos a hned ho nutily matce ženicha.


Vůbec mám pocit, že tady se s penězi zachází okázale a s oblibou na veřejnosti, všechny transakce musí být pořádně vidět. U nás je to spíš tak, že nikdo nemusí vědět, kolik mám zrovna u sebe (nebo bych o to mohla taky hodně rychle přijít), a pokud někomu za něco platím, nemávám mu s balíkem peněz před obličejem ve stylu: „Podívej se, kolik ještě mám!“. I když těžko říct, jestli to jde dělat jinak, když tu neexistují mince. Nejmenší bankovka je 500GNF (asi 1,5kč), největší zase 10 000GNF (30kč), tedy rozhodně jsem větší ještě neviděla. Když máte v peněžence třeba pětistovku našich peněz, tady máte hned v pětitisícovkách aspoň třicet bankovek.


Zpátky na svatbu. Po jídle a penězích jsme se posadily venku, kde se rozdávaly banány a „výslužka“. V černé igelitce jsem dostala kuskus, v druhé igelitce (pěkně oblemcané) zase jogurt. Všechny přítomné se pustily do banánů, tak jsem si taky jeden dala. Pak z paní vedle mě vypadlo, že její děda byl snad vyslanec v ČR a pamatovala si slovo „prosím“, což bylo docela milé a překvapující. Jinak jsem spíše pozorovala, co měly dámy na sobě, byla to totiž neuvěřitelná přehlídka vzorů, barev a látek. Oproti našim svatbám, kde mají být svatebčané decentně oblečeni, aby nezastiňovali nevěstu, tady platí, čím více tím lépe. Nevěsty jsem si skoro nevšimla, jelikož bílé (ale tradičně střižené a zdobené) šaty tam mělo ještě dalších pět ženských. Zaznamenala jsem taky přítomnost jiných etnik, kromě mě se na svatbě nacházeli i svatebčané připomínající východní Tichomoří či Indii, ale těžko říct.


Celkem jsme tam strávily takhle asi 5 hodin a pomalu jsem začínala umírat nudou, protože se nic nedělo. Pak jsem byla naložena do auta a opět jsme půl hodiny kroužily s Cathy po Conakry a jely na místo obřadu. To jsme naštěstí našly bez problémů. Bylo to hned vedle mešity, venku stály plastové židle, jejichž většinu již zaujímali hosté. Uklidila jsem se dozadu a čekala. Kde se vzaly, tu se vzaly tři zpěvačky, které za pomocí megafonu vyzpěvovaly jakési melodie, obcházely přítomné a mámily z nich peníze. Samozřejmě, jakmile mě spatřily, měla jsem o zábavu postaráno. Stály kolem mě, mířily na mě megafonem a zpívaly něco ve smyslu: „Běloško, dej nám něco.“. Cathy mi řekla, ať si jich nevšímám, ale ono to zrovna docela nešlo a velký podíl na tom měl ten megafon. Po čtvrt hodině jsem byla už docela zoufalá, ale „umělkyně“ to nakonec vzdaly. Oddechla jsem si a Cathy mi vysvětlila, že takhle to prostě chodí – tyhle zpěvačky mají přehled o tom, kde se kdo bere, bez pozvání se vetřou a snaží se vydělat. Nevěsta s rodinou a blízkými šla do mešity na obřad a ve vratech se začali objevovat další muzikanti. To už jsem se drala s Cathy ven a za jejich volání „běloško, peníze!“ jsem zbaběle utekla.

Jazyk stránek

Právě adoptováno: 822

K adoptování: 30

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Heslo:
Zaregistrovat se
Zapomenuté heslo

Napište nám

Váš E-mail: