Den pátý, neděle
V noci zase pršelo, to zas bude komárů. Po včerejšku mám úplně sežrané nohy a celou noc mi kroužily ty potvory kolem moskytiéry. Ale to se člověku hned spí jinak, když ví, že na něj ty mršky kousavé nemůžou.
Ráno jsem si vylezla umýt vlasy, protože už dva dny se mi na mě za letu lepí veškerý hmyz a prach. Genevieve venku zrovna prala. Je jasné, že když nemají ledničku (když nepočítám starou nefunkční, co funguje jako kurník a skříň), sporák a podobné (pro nás zásadní) výdobytky moderní společnosti, s pračkou na tom nebudou asi jinak. Tady se pere pěkně na valše a v kádi. A suší se všude – na zemi, na stromech, případně poslouží zeď kolem baráčku.
Jinak všichni až na nejmladší sestřičku zmizeli do kostela, jdu si koupit meloun. Zítra už bychom měli začít s focením dětiček.
Co se nestalo dále. Volala mi Cathy, jestli prý nechci jít na africkou muslimskou svatbu. No to jsem si nemohla nechat ujít. Navlékla jsem si své nejlepší oblečení (beztak to byla hrůza, do Guineje jsem si brala jen věci na vyhození) a nasardinkovaná v taxíku jsem se dopravila za Cathy domů. Ta se ještě asi hodinu a půl myla, tak jsem čekala a čekala… Nakonec vylezla celá naparáděná v něčem, co připomínalo zlatý pytel, ale krásně zdobený zlatý pytel s hromadou šperků. Připadala jsem si vedle ní trošku sociálně, ale co se dalo dělat.
Vyrazily jsme na cestu, jely asi dvacet minut a po cestě jsme potkaly kamarádku od Cathy, která taky mířila na svatbu. Kamsi jsme dorazily, obě dámy vyběhly ze svých aut a poptávaly se v okolí, a to mi došlo, že vlastně neví, kde přesně se svatba koná. Když už jsme takhle zastavily asi po sedmé, začala jsem nabývat podezření, že jim dali naschvál špatné pokyny k cestě. To se projevilo mé české smýšlení, protože pokud nechci utratit milion za hostinu a přitom nechci vypadat jako nezdvořilá držgrešle, hosty pozvu, ale jen některým dám pravdivé informace o tom, kam se mají dostavit.
Asi po hodině hledání jsme ale místo určení našly. Hned nás vítal pan domácí, který ženil syna. Malá zvláštnost – ženich se svatby neúčastnil, jelikož se toho času nacházel v Anglii, proto ho zastupoval jeho mladší bratr. Hned jsme byly uvedeny dovnitř do patrně obýváku, kde seděly už nějaké též slavnostně nastrojené dámy a jedly z obrovských mís a talířů. Vypadalo to asi tak, že každý talíř, který měl průměr asi 40cm, sdílely asi tak tři osoby. K jídlu byl kuskus s čímsi, co se zdálo být jogurtem, dále kuskus s kořením, opečené brambory, hrášek s cibulí a k tomu hovězí. V oběhu byly asi tři lžíce, a když říkám v oběhu, tak tím myslím vážně doslova v oběhu. Jedna lžíce na jedno jídlo, kterou si všechny přítomné předávaly. Některé tedy jedly rukama, ale já vážně nevím, co je lepší. Když lžíce doputovala ke mně, přemýšlela jsem, jak se vyhnout jejímu použití. Zasekla jsem se jen na maličkou chviličku a už se mě asi tři ženy ptaly: „Ty nejíš??“ Zavřela jsem oči, uchopila lžíci a s modlitbami k Bohu očkování (no co, mononukleózu jsem už měla) jsem se pustila do hrášku. Po té, co jsem snědla tolik, abych nikoho neurazila, jsem poslala lžičku plnou evropských bacilů dál.
Vodu jsem naštěstí dostala balenou, ale i kdyby ne, mně už to snad je jedno, cholera sem, meningitida tam… Možná je zajímavé říci, že voda se tu nepodává úplně běžně v plastových láhvích jako u nás (samozřejmě ji mají také, ale ne tolik), ale v sáčku z pevného igelitu, jako se u nás dřív prodávalo mléko. Myslím, že má objem 2 nebo 3 dcl a sáček je průhledný. Otvírá se tak, že ho prostě v rohu nahryžete a můžete pít. Taky jsem obdržela dvě plechovky arabské jakoby fanty, které jsem si pečlivě uschovala na doma, jelikož takové pití tu není zrovna levné. Jedna plechovka vyjde na cca 30kč, což je na místní poměry za trochu sladké vody opravdu hodně a mně to v tomhle horku přijde neskutečně vhod.
