Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI, 2. DÍL

Den druhý


Nepochopila jsem, kdy Guinejci spí. Ve tři ráno ruch z větší části utichl, ale v šest už to venku zase žilo. Třeba spí přes den, ale zjištění, jak to s nimi je, na mě teprve čeká. Vstala jsem v sedm hodin, zamotala moskytiéru, aby se mi do ní nevkradl žádný moskyt a hrdě vyrazila do „koupelny“ s kartáčkem na zuby a ručníkem. Netekla voda. Hmmm, řekla jsem si, že si tedy vyčistím zuby vodou z kádě, která je v „koupelně“. Teď to bude asi trochu nechutné :) V noci jsem vypila snad hektolitr vody, což se ráno projevilo a já se tedy šla vyždímat. Samozřejmě příliš pozdě mě zarazila absence toaletního papíru. Pak jsem si uvědomila význam kádě s vodou na záchodě, o které jsem do té doby zamýšlela k použití při čistění zubů. Pro nezasvěcené – muslimské národy nepoužívají levou ruku k jídlu ani ničemu jinému, protože ji potřebují v případě, kdy našinec sáhne po toaleťáku. Ruku však nutno očistit, proto ta káď. Své plány s čištěním zubů jsem proto rychle přehodnotila a zopakovala si notoricky známou průpovídku „when in Rome, do as the Romans do (v Římě čin jako Římani)“ a ode dneška používám ke všem společenským účelům pouze ruku pravou. Abyste si nemysleli, že jsem kompletní čuně, zuby jsem si vyčistila se zbytkem vody, kterou jsem si přivezla ještě z Bruselu.


Celé ráno jsem se snažila konverzovat s Genevieve francouzsky. Pak přijel Benjamin a s Bernardem jsme vyrazili autem do centra naší neziskovky. No lhala bych, kdybych říkala, že jsem si kancelář s knihovnou představovala právě takhle. A vůbec celé Conakry. Celé to tu je šílený konec světa. Člověk pořád čeká, kdy přijde to centrum, kde to bude vypadat aspoň trochu jako to, co si člověk představí, když se řekne hlavní město. A ono nic. Skoro tu nejsou normální budovy, pokud jo, jsou buď rozestavěné, nebo zchátralé. Všechno jsou takové přízemní budky různých (spíš menších) rozměrů, různě pokreslené (místo poutačů a billboardů). Některé malby jsou řekněme až roztomile naivní, dost často jsou v barvách Guiney – červená, žlutá, zelená. Všude jsou palmy a strašný nepořádek. Půda je tu do červena, stromy mají svěží zelenou barvu, po bezasfaltových silnicích lemovaných pseudokrámečky a stánky se prochází spousta lidí. Ženy nosí na hlavách nejrůznější zboží, jdou houpavou chůzí a s neuvěřitelnou grácií. Co se prodává ve stáncích, jsem ještě neměla možnost zjistit, ale hned, jak to půjde, to určitě udělám. Z dálky jsem zatím viděla spoustu různých plodů, mně známých i neznámých (takže si brousím zuby na ochutnávání). Provoz v ulicích snad ani popisovat nemusím, jen si představte množství opravdu starých aut (50% z nich jsou žluté taxíky, které jsou podobně jako v Maroku sdílené – ideálně aspoň 5 zákazníků v jednom autě), které se zmateně, zato rychle a s vydatným troubením, nacpou všude, kde není zeď. A na tenhle krásný chaos svítí rudé slunce a je horko, že se pomalu začínám rozpouštět.


Měli jsme dnes s koordinátory v centru sraz v osm hodin ráno, sešli jsme se v půl dvanácté. Ale všechno jsme prodiskutovali a naplánovali program na celý můj pobyt. Po schůzce se se mnou Catherine a Benjamin vydali vyměnit peníze a na lov internetu. S ním je to tu podobné, jako s elektrickým proudem, čili prostě není.

Ke guinejské měně – jedná se o guinejské franky, GNF, kurz je asi 1000 GNF=3CZK (velmi přibližně). Šly jsme s Catherine vyměnit peníze, to jsem právě čekala to „město“ a nějaké směnárny tam. Místo toho jsme byly pořád v těch samých ulicích s těmi samými krámky, a co hůř, do jednoho jsme vlezly. Prodávali tam běžné potraviny, myslela jsem si, že si chce Cathy něco koupit na doma, ale místo toho jsem tam za 100 EUR obdržela brutální balík celkem 900 000 GNF. Představte si, jak je složité, takový obnos nenápadně ukrýt v tašce (o peněžence nemohla být řeč, peníze jsem dostala v pětitisícovkách).  Připadala jsem si jako nějaký dealer. Anebo překupník valut. Ti totiž stojí skoro všude a právě takovými pakly peněz vám mávají před obličejem, i když kolem nich jen projíždíte autem. Vzpomněla jsem si na letiště – když se vycházelo s kufry z odletové haly, šlo se po takové rampě se zábradlím. Dole, pod úrovní rampy, stáli právě tito zajisté velice výhodní a ctihodní směnárníci a strkali ruce plné balíků peněz skrz zábradlí. Policisté samozřejmě přihlíželi.


Vybavena místní měnou jsem byla dovedena do internetové kavárny s rychlostí připojení dva šneci za hodinu. Ovšem levný internet určitě není, rozhodně tedy ne na guinejské poměry. 30Kč za hodinu, to je jak u nás v knihovně.

Jazyk stránek

Právě adoptováno: 869

K adoptování: 90

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Heslo:
Zaregistrovat se
Zapomenuté heslo

Napište nám

Váš E-mail:

Facebook