Adopce afrických dětí na dálku

NEVŠEDNĚ VŠEDNÍ DEN V CONAKRY

Reportáž české koordinátorky Lenky Huberové z květnové mise za adoptovanými dětmi do Guineje:

I přestože jsem zvyklá v pracovním týdnu vstávat okolo šesté, Guinejské podnebí mě dřív jak v sedm prostě neprobudí. I v květnu, na rozdíl od České republiky, slunce dřív jak v šest nevychází. Takže vstávat do tmy? Ne, to se přece nevyplatí.  Ještě v podvědomí si uvědomuji, jak mě moskytiéra lechtá na chodidlech a v dálce slyším Guinejskou ženu křičící něco jako „ovoo, ovoo, ovoo !!!“. To znamená, že s plným lavorem vařených vajec na hlavě podloženým jen slabou látkou si to typickým africkým krokem (připomíná mi trochu kachní krok, tyto ženy bývají obvykle po africku kypré a kyčle se jim houpají ze strany na stranu) vykračuje po ulici. Čeká, až první lidé, kteří jdou do práce, školy nebo prostě jen tak po ulici, si koupí něco k ranní kávě nebo čaji.

Probouzím se a čeká nás další pracovní den. Dnes je v plánu dokončení focení dětí, které má na starosti koordinátor Benjamin. Schůzka ve škole je domluvená na půl devátou, máme zhruba hodinu na snídani. Slupneme ranní porci vitamínů, tedy čerstvé mango, banány a kousek bílé bagety. S batohy a foťákem se před návštěvou školy ještě zastavíme v nedalekém „baru“ na teplý čaj. Bary jsou tady na každém kroku. Kromě čaje, kávy, sladkých limonád jako pepsi, mirinda a vody v igelitových sáčcích si zde můžete dát ještě něco malého k snědku. Například bílou bagetu pomazanou majonézou a naplněnou usmaženými vejci. Ale ještě k tomu rannímu čaji. Asi se vám zdá dost podivné, v africké zemi, kde je vysoká vlhkost a teploty už brzo ráno dosahují okolo 30°, popíjet horký čaj. Ale dodá to energii na celý den. Já jsem si ho obvykle vylepšila ještě sladkým kondenzovaným mlékem, které tak pro mě bylo jediným přísunem energie na dopoledne. Zamilovaly jsme si tu ranní siestu, kterou v běžném evropském pracovním týdnu postrádáme. Sedíme na lavičce před barem hned u menší silnice a pozorujeme mumraj všedního rána. Motorkáři různých věkových kategorií a různého počtu spolusedících to kličkují mezi auty různým značek a kvality (od ojetých až po luxusní fára). Okolo procházejí lidé na trh, do práce nebo jen tak, mající lavory na hlavách, tlačící vozíky, držící malé děti. Všichni napravo i nalevo si to vykračují v oblečení rozmanitých veselých barev – Afrika prostě není smutná. Afričané mají ten dar, že i když nejsou bohatí, vždy si umějí zachovat dekórum, oblečení nevyjímaje. Najednou mě přepadne pocit, že jsem ještě nikde jinde než tady v Africe nezažila takový kontrast mezi chudými a bohatými. Jedni jedou v mercedesu oblečení do těch nejpřepychovějších panen (tak se říká látkám), do toho jde žena v obyčejné bavlněné paně, malou hočičku připevněnou na zádech (tak se tady dětí nosí), na hlavě lavor s ovocem a pospíchá na trh, aby si prodejem ovoce něco málo přivydělala. Usmívá se na nás z dálky a zdraví nás „Bonjour madame“. Kéž by takový optimismus, pokoru a sounáležitost měli i lidé u nás a já se mohla každé všední ráno v Čechách zdravit s lidmi na ulici a vyměňovat si s nimi nezištně úsměv.

Představení musíme opustit, poděkujeme za čaj, zaplatíme a jdeme pěšky ulicemi do asi 15 minut vzdálené školy, kde na nás čeká koordinátor s asistenty. Cestou nás zdraví lidé, někdo si na ulici čistí zuby, ženy vaří a děti pobíhají okolo. V Africe to funguje jako u Indiánů, domy a příbytky slouží k přespání, ale všední denní činnosti se odehrávají venku, takže vlastně všichni sousedé jsou jedna velká rodina.

Ve škole už nás vítají děti. Koordinátoři je postupně svolávají do řady, zároveň mají připravené dárky od adoptivních rodičů, aby se focení urychlilo a nedošlo k administrativní chybě, jaké dítko právě fotíme. Seznam s číslem a jménem dítěte, které právě fotíme je pro nás k nezaplacení. Bez něj bychom jen těžko děti správně zařadily pod jejich evidenční číslo. U každého malého Guinejce nebo Guinejky, kteří jsou účastníky projektu Adopce afrických dětí na dálku, pořizujeme tři fotky. Pokud adoptivní rodiče zašlou dárek, tak fotíme i s ním. Africké děti jsou ve srovnání s českými jiné. Jen těžko na jejich tváři vykouzlíte úsměv během focení, nejsou na to zvyklé a není to pro ně přirozené. Ale jen co mají focení za sebou, už se zase smějí od ucha k uchu a dovádějí mezi sebou. Někteří před námi mají ostych, ale pokud si s nimi chilku povídáte nebo je zabavíte nějakou hrou, hned si je získáte. Je úžasné sledovat, jak nic nepotřebují. Myslím tím materiální věci. I bez lega, panenek, aut na dálkové ovládání, si dokáží svojí fantazií vymyslet nejrůznější hry nebo hračky – stačí plechovka od coco coly, ze které si udělají autíčko s malými koly, které na klacku tahají před sebou a předávají si ho mezi sebou. Během focení ale studenti školy nezahálí a pilně se učí. Jako bonus po práci, kdy jsme se střídaly, jedna fotila a druhá kontrolovala seznamy a předávala dětem dárky a naopak, se jdeme zapojit do výuky. Původně jsme měly v plánu nenápadně nahlédnout do třídy. Jakmile nás děti uvidí, začnou vesele pokřikovat a i přes upozornění učitelů nejsou k udržení. Usměvaví učitelé tedy přistoupí na hru, děti nám zpívají nebo předříkávají, co se právě dnes naučily. Plynulou francouzštinou štěbetají jedny přes druhé a my se jen marně snažíme připojit se během zpívání k nim. Do toho zvesela a do rytmu tleskají a já znovu plně cítím, že jsem v Africe – hlasy jako zvony, veselé černé obličeje a rozjasněné dětské oči. Najednou se obě rychle přimáčkneme ke stěně, jinak by nás ti malí školáci úplně smetli. Začala přestávka a všichni se hrnou na malý dvorek uprostřed školy. Tady si můžou sníst svačinu, nebo si ji zakoupit u tří kuchařek, které mají připravené bílé bagety plněné avokádem. Před barelem s vodou se stojí fronta, u každého je jeden plastový džber, ze kterého se postupně napije snad celé škola. Některé děti po nás pokukují, ale ostýchají se přijít dál. U jiných jde zase stud zcela stranou a povídají si, hladí mě po ruce, protože bílá pleť je pro ně dost neobvyklá. A některé holčičky mi „potajmu“ zezadu sahají na vlasy, protože kudrnaté světlé vlasy tady má málokdo. Na první pohled se zdají všichni stejní, kostkované uniformy pro holčičky a kluci mají bílou košili a kraťasy. Ale když se trochu soustředíte, dají se děti nakonec dobře rozeznat – jedna školačka má dva coby, druhá dva culíky, třetí spletené vlasy dohromady, prostě chce to trochu fantazie.

Okolo čtvrté hodiny odpoledne končíme, nafoceno je před 200 dětí. Naším cílem je teď trh, kde vybíráme rajčata, čerstvou bagetu a avokádo – večeře bude zeleninová a nesmíme zapomenout na ovoce na ráno. Předtím než na Conakry dopadne tma, tedy okolo sedmé hodiny večer, si zajdeme ještě na jeden čaj. Musíme posílit soustředěnost na zbytek práce pro dnešní den – zařazení fotek dětí do jejich složek. Při svíčkách s čelovkami řadíme fotky do složek. Prostě dá se pracovat v jakýchkoliv podmínkách. Z venku k nám doléhá ještě hlas lidí a africká hudba z nedalekého baru. Okolo desáté hodiny zavíráme počítač, svíčky už dohořely, upevníme moskytiéru a jdeme spát. Zítra nás čeká další focení.

Jazyk stránek

Právě adoptováno: 846

K adoptování: 86

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Heslo:
Zaregistrovat se
Zapomenuté heslo

Napište nám

Váš E-mail:

Facebook