V listopadu roku 2011, během poslední pracovní cesty koordinátora Davida Lachouta, jsem měl tu vynikající možnost spojit svůj pracovní pobyt v Africe s návštěvou mého sponzorovaného dítka v Guineji. Musím uznat, že zprvu jsem příliš nevěřil, že se podaří podobný nápad realizovat, ale díky vysokému nasazení a empatii s koordinátory z pro-Contactu se mi podařilo doprovázet na pár dní koordinátora Davida Lachouta přímo v Guineji na jeho inspekční a organizační cestě.
Na vlastní oči jsem se tak mohl přesvědčit o tom, že Guinea je opravdu jednou z nejchudších zemí Afriky, že naprosté samozřejmosti v našem světě, jako třeba tekoucí pitná voda, fungující elektřina, doprava, atd. nejsou přítomny ani ve snech místních obyvatel a realita každodenního života je naprosto odlišná. Po svém příjezdu do Conakry, hlavního města Guineje, se zdálo, že vše, co by v civilizovaném světě zabralo organizačně pár minut, zde zabírá celé dny… Nicméně i přesto jsem se spojil s panem Lachoutem a podařilo se nám sestavit společný plán mé návštěvy v rodině adoptivního dítěte.
V den ,,D“ jsem byl lehce nervózní, neb jsme s panem Lachoutem probírali místní zvyklosti, dle kterých je příchod bělocha do obytné čtvrti daleko od městského centra Conakry nevídaným jevem, ze kterého budou členové rodiny i sousedi tak v šoku, že jejich komunikace může být omezena na nezbytné zdvořilostní fráze. Tohoto jsme se obávali i přesto, že rodina byla několik dní dopředu zpravena o této mé návštěvě a dle zpětných informací se na mne těšili taktéž, jak já na ně…
Po vstupu do typického obydlí pro okrajové čtvrti hlavního města, jsme se ocitli na dvorku, připomínající vyprahlou zahrádku s obytným dvorem, hřištěm a jakýmsi náměstím pro všechny obyvatele bloku. Přízemní, podlouhlé domy, lemující obvodové zdi, byly rozděleny na malé bytové jednotky, uspořádané vedle sebe, ze kterých neustále vybíhaly a zabíhaly děti. Místo dveří byly všude závěsy. Nemohl jsem vůbec pochopit, jak se rodina s průměrným počtem 5 dětí dokáže uskromnit v bytečku 1+1 o výměře 25m2. Na dvorku bylo na první pohled poznat, že fotbal je hra, která vévodí většině volného času afrických dětí. Míče byly v různém stádiu použitelnosti skoro všude. Rodina, která se mezitím celá seřadila na uvítanou před jejich bytem, na mne působila velmi mile. Mezi nimi jsem začal poznávat svou adoptivní dceru. Oficiální přivítání bylo to, co jsme čekali a zbytek se odvíjel již jen dle aktuální nálady a míry ostychu rodiny a jejich dětí. Naštěstí pro mě se odhodlali pozvat nás dovnitř svého příbytku a tak počáteční nejistota obou stran se za pomoci výborných překladů koordinátora měnila v příjemnou diskuzi o životě rodiny a vyjádření díků pro-Contactu a mě, jako adoptivnímu rodiči. Byl jsem mile překvapen, když jsme se shodli na podstatném významu vzdělání pro děti z jejich rodiny. Dozvěděl jsem se, že i mladší sestra mé adoptivní dcery je též v programu adopce a chodí do stejné školy. Rodiče byli velmi vděční za umožnění studia jejich dětem a opakovaně vyjadřovali velké díky. To byl ve své podstatě hlavní bod našeho rozhovoru. Další společná témata se pro našince hledají jen těžko. Životní styl je tak odlišný, že témat, společných s našimi světy, není mnoho. Nicméně děti v čele s mou adoptivní dcerou, která byla nejstarší z nich, pomalu ztrácely ostych a jaly se prozkoumávat hru, kterou jsem jim jako pozornost přivezl – ,,člověče nezlob se“. Následovala návštěva školy, kam obě děti z rodiny docházejí. Po návratu se naše návštěva schylovala ke konci, když jsme s mou dcerou řešili její koníčky. Svěřila se, že mimo jiné ráda plave a tak mne napadlo, že bychom mohli zprostředkovat návštěvu mého hotelového bazénu. Opět se tento nápad zdál skoro nerealizovatelný z důvodů obav rodičů. Nakonec se je povedlo přesvědčit za podmínek, že má dcera pojede i s kamarádkou a v doprovodu místních koordinátorů v čele s panem Lachoutem. Tedy celá tato skupina se na odpoledne vydala k mému hotelu. Jednalo se o jeden z mála podobných těm evropským. V bazénu byly holky poprvé v životě. Když jsem šel s nimi do vody na mělčinu, svěřily se, že plavání neovládají. Nevzdával jsem se a celou hodinu, kdy koordinátoři na břehu bazénu řešili pracovní záležitosti, jsem se snažil naučit obě základním tempům a dovednostem ve vodě… Celé se to zvrtlo ve velkou hru na tanec, závody v běhu po rukou na mělčině atd… Naší návštěvu jsme završili občerstvením a pak nás čekala již cesta domů. Tento výlet se nám ještě druhý den podařilo zopakovat za stejných podmínek. Holky se mezitím začaly zlepšovat, hnány obrovskou touhou něco se naučit a pochytit…
Zde jsem si vnitřně začínal uvědomovat ty ohromné rozdíly mezi našimi společnostmi. Začínal jsem vnímat jejich radost z i té nejjednodušší hry, úsměv a vděk za cokoliv, co pro ně kdokoliv udělá a obrovské nadšení a zápal do všeho nového. Bída a nejistota vlastní daleké budoucnosti i děti nutí žít okamžikem, což se z hlediska mezilidských vztahů ukazuje pro našince velmi příjemné a překvapivé. Přestože pracuji často s dětmi v dětské organizaci v ČR, nikdy jsem neviděl takhle šťastné teenagerky, které spoustu pro nás samozřejmých věcí viděly naprosto poprvé v životě. Vděk mé dcery za možnost studovat, seznámit se se mnou a zažít tak pěkné chvilky byl cítit na cestě zpět autem každým momentem z naší vzájemné komunikace…
Díky této návštěvě jsem mohl posunout komunikaci se svou dcerou mnohem dále, dokázala si mě zhmotnit a vidět ve mne kamaráda pomocníka, který se o ní stará a záleží mu na ní… Setkání s ní byl pro mne opravdu velký zážitek a vím, že to bylo oboustranné a jen tak na to oba nezapomeneme…
Během mé návštěvy v Konakry jsem měl tu možnost seznámit se s fungováním celého projektu pro-Contactu s koordinátorem panem Lachoutem, který mi velice trpělivě popisoval místní odlišnosti, který mne seznámil s dalšími místními koordinátory a pozval třeba na vyhlášení tří prospěchově nejlepších adoptovaných dětí ve škole, kde je jich z projektu nejvíce (cca 100). Když jsem je viděl nastoupené přímo před sebou, slyšel proslov paní ředitelky o významu vzdělání, které se jim dostává díky naprosto cizím lidem, uvědomil jsem si, jak málo na naše měřítka může jinde ve světě znamenat mnoho…
Ještě jednou děkuji všem zúčastněným z pro-Contactu za jejich obětavost a za to, co pro děti Guineje organizují.
S mnoha pozdravy,
David Rožek
Adoptivní rodič
